top of page

Jak přežít ztrátu vlastního miminka

Aktualizováno: 14. 9. 2023

O tom, jak je důležité seznámit se se svým miminkem. I když víte, že je bez dušičky a nebudete moct odnést si ho z porodnice domů.




Pro někoho je cesta k mateřství jednoduchá a rychlá, někdy možná i nechtěná. Pro jiné je to cesta trnitá, bolestivá, s nejistým koncem. Tento článek věnuji naší Sofince, se kterou nám osud dopřál na tomto světě jen krutě málo času.


Poznámka 1:

Tento článek obsahuje citlivý obsah, zvlášť pokud jste si sami prošli ztrátou miminka. Buďte na sebe při čtení hodní a když to na vás bude moc, dejte si svolení přestat číst a k článku se vrátit později.


Poznámka 2:

V článku popisuji své zkušenosti z Belgie, zkušenosti z České republiky nemám. Na konci článku ale uvádím odkaz na skvělý český ebook Když děťátku narostou křídla a další české zdroje, které vám při ztrátě těhotenství nebo miminka mohou pomoci.



V únoru 2023 se nám narodila dcera Sofie. Přišla na svět deset dní po termínu, po zcela nekomplikovaném těhotenství i porodu přirozenou cestou. Ale bohužel nám nebylo dáno, abychom spolu na tomto světě strávili čas. Po přestřihnutí pupeční šňůry se jí začalo zpomalovat srdíčko a resuscitačnímu týmu se nepovedlo ji zachránit. Nikdo to nečekal, v šoku jsme byli nejen my, ale celý lékařský tým. Dva dny s námi plakalo celé oddělení porodnice a nejeden pracovník „naší“ směny si musel vzít několik dní volna.



oznámení o narození miminka v růžové barvě
Sofinčino oznámení

Čtyři měsíce poté jsme konečně dostali zprávu z nemocnice, že se podařilo zjistit, co se vlastně stalo. Sofinka měla na plicích plodovou vodu, kterou „vdechla“ někdy v minulosti v bříšku. Nebylo to těsně před nebo při porodu, nebylo to z důvodu tísnivého stavu. Byla to prostě „nehoda“, jako když vám omylem zaskočí čaj. Plné plicní sklípky v části jejích plic znamenaly nemožnost výměny kyslíku, proto se jí srdíčko zpomalovalo, až se nakonec zastavilo. Nepomohly snahy tekutinu odsát, nepomohl dodatečný kyslík, ani ventilátor. Záchranný tým opravdu nemohl nic udělat, protože voda byla v těch nejmenších sklípcích, odkud ji nikdo odsát nedokázal.


Neumím, a vlastně ani nechci popisovat, jak extrémně traumatizující událost to pro nás byla. Smrt vlastního dítěte je něco, co si s sebou rodiče ponesou jako velkou tíhu celý život. Skutečnost, že jsme naši Sofinku neměli vůbec čas poznat a pozdravit se s ní, situaci ještě zhoršuje. Pokud vás takováto nebo podobná situace potkala, vězte, že mé srdce je s vámi. To, jak se cítíme a co to udělalo s naším životem, chápeme jen my, které osud přinutil si tím projít.



profesionální fotka miminka s medvídkem
Naše milovaná Sofinka

Poznejte své miminko


V tomto článku chci psát o něčem, co pro „nezasvěcené“ osoby může znít trochu zvláštně, ale o čem profesionálové a rodiče zesnulých miminek vědí, jak je to důležité: Dejte si čas seznámit se se svým miminkem, i když ho do náručí dostanete bez dušičky!


Během této traumatické události byli všichni pracovníci v porodnici neuvěřitelní, extrémně milí a citliví, zasažení stejně jako my. Jakmile nás vzali do resuscitační místnosti a vysvětlili, že udělali maximum pro to, aby se Sofinku pokusili zachránit, zeptali se nás, zda si ji chceme pochovat. Sofinku nám předali a dali nám s ní čas. (Nejptejte se mě, jak dlouho to bylo, čas se pro nás úplně zastavil.)


Sofinku jsme poté měli u sebe ještě dvakrát, vždy na několik hodin. Udělali jsme si otisky její ručičky a nožičky, odstřihli jsme si její vlásky. Nemocnice nám zařídila fotografa od asociace, která zaměstnává dobrovolníky, jež jezdí fotit do nemocnic zesnulá miminka. Tyto vzpomínky jsou pro nás to nejcennější, co v našem životě máme.


Možná vám přijde, že vše, co píšu, zní velmi klidně a vyrovnaně, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Je to na první poslech možná trochu neuvěřitelné, ale ona to ta nejpřirozenější věc je! Miminko je vaše, je součástí vás a vaší rodiny. Jste jeho máma nebo táta a je zcela přirozené, že jej chcete poznat. I když jeho dušička už opustila tento svět.



stůl a polička plná květin a přání
Sofinčin pamětní koutek po pohřbu

Prázdno doma i na duši


Toto je něco, co jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsme přijeli domů - s prázdnou náručí do prázdného bytu. V nemocnici jsem to kvůli šoku, obrovské bolesti a traumatu ještě nechápala. Když se nás sestřička opakovaně ptala, jestli si chceme Sofinku nechat u sebe na pokoji, nebo nám opakovaně říkala, že s ní můžeme být, jak dlouho budeme chtít a potřebovat, nechápala jsem to. Můj mozek vnitřně křičel zoufalstvím: Já nechci držet mrtvé miminko, já ji chci živou!!!