top of page

Jak přežít ztrátu vlastního miminka

Aktualizováno: 14. 9. 2023

O tom, jak je důležité seznámit se se svým miminkem. I když víte, že je bez dušičky a nebudete moct odnést si ho z porodnice domů.




Pro někoho je cesta k mateřství jednoduchá a rychlá, někdy možná i nechtěná. Pro jiné je to cesta trnitá, bolestivá, s nejistým koncem. Tento článek věnuji naší Sofince, se kterou nám osud dopřál na tomto světě jen krutě málo času.


Poznámka 1:

Tento článek obsahuje citlivý obsah, zvlášť pokud jste si sami prošli ztrátou miminka. Buďte na sebe při čtení hodní a když to na vás bude moc, dejte si svolení přestat číst a k článku se vrátit později.


Poznámka 2:

V článku popisuji své zkušenosti z Belgie, zkušenosti z České republiky nemám. Na konci článku ale uvádím odkaz na skvělý český ebook Když děťátku narostou křídla a další české zdroje, které vám při ztrátě těhotenství nebo miminka mohou pomoci.



V únoru 2023 se nám narodila dcera Sofie. Přišla na svět deset dní po termínu, po zcela nekomplikovaném těhotenství i porodu přirozenou cestou. Ale bohužel nám nebylo dáno, abychom spolu na tomto světě strávili čas. Po přestřihnutí pupeční šňůry se jí začalo zpomalovat srdíčko a resuscitačnímu týmu se nepovedlo ji zachránit. Nikdo to nečekal, v šoku jsme byli nejen my, ale celý lékařský tým. Dva dny s námi plakalo celé oddělení porodnice a nejeden pracovník „naší“ směny si musel vzít několik dní volna.



oznámení o narození miminka v růžové barvě
Sofinčino oznámení

Čtyři měsíce poté jsme konečně dostali zprávu z nemocnice, že se podařilo zjistit, co se vlastně stalo. Sofinka měla na plicích plodovou vodu, kterou „vdechla“ někdy v minulosti v bříšku. Nebylo to těsně před nebo při porodu, nebylo to z důvodu tísnivého stavu. Byla to prostě „nehoda“, jako když vám omylem zaskočí čaj. Plné plicní sklípky v části jejích plic znamenaly nemožnost výměny kyslíku, proto se jí srdíčko zpomalovalo, až se nakonec zastavilo. Nepomohly snahy tekutinu odsát, nepomohl dodatečný kyslík, ani ventilátor. Záchranný tým opravdu nemohl nic udělat, protože voda byla v těch nejmenších sklípcích, odkud ji nikdo odsát nedokázal.


Neumím, a vlastně ani nechci popisovat, jak extrémně traumatizující událost to pro nás byla. Smrt vlastního dítěte je něco, co si s sebou rodiče ponesou jako velkou tíhu celý život. Skutečnost, že jsme naši Sofinku neměli vůbec čas poznat a pozdravit se s ní, situaci ještě zhoršuje. Pokud vás takováto nebo podobná situace potkala, vězte, že mé srdce je s vámi. To, jak se cítíme a co to udělalo s naším životem, chápeme jen my, které osud přinutil si tím projít.



profesionální fotka miminka s medvídkem
Naše milovaná Sofinka

Poznejte své miminko


V tomto článku chci psát o něčem, co pro „nezasvěcené“ osoby může znít trochu zvláštně, ale o čem profesionálové a rodiče zesnulých miminek vědí, jak je to důležité: Dejte si čas seznámit se se svým miminkem, i když ho do náručí dostanete bez dušičky!


Během této traumatické události byli všichni pracovníci v porodnici neuvěřitelní, extrémně milí a citliví, zasažení stejně jako my. Jakmile nás vzali do resuscitační místnosti a vysvětlili, že udělali maximum pro to, aby se Sofinku pokusili zachránit, zeptali se nás, zda si ji chceme pochovat. Sofinku nám předali a dali nám s ní čas. (Nejptejte se mě, jak dlouho to bylo, čas se pro nás úplně zastavil.)


Sofinku jsme poté měli u sebe ještě dvakrát, vždy na několik hodin. Udělali jsme si otisky její ručičky a nožičky, odstřihli jsme si její vlásky. Nemocnice nám zařídila fotografa od asociace, která zaměstnává dobrovolníky, jež jezdí fotit do nemocnic zesnulá miminka. Tyto vzpomínky jsou pro nás to nejcennější, co v našem životě máme.


Možná vám přijde, že vše, co píšu, zní velmi klidně a vyrovnaně, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Je to na první poslech možná trochu neuvěřitelné, ale ona to ta nejpřirozenější věc je! Miminko je vaše, je součástí vás a vaší rodiny. Jste jeho máma nebo táta a je zcela přirozené, že jej chcete poznat. I když jeho dušička už opustila tento svět.



stůl a polička plná květin a přání
Sofinčin pamětní koutek po pohřbu

Prázdno doma i na duši


Toto je něco, co jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsme přijeli domů - s prázdnou náručí do prázdného bytu. V nemocnici jsem to kvůli šoku, obrovské bolesti a traumatu ještě nechápala. Když se nás sestřička opakovaně ptala, jestli si chceme Sofinku nechat u sebe na pokoji, nebo nám opakovaně říkala, že s ní můžeme být, jak dlouho budeme chtít a potřebovat, nechápala jsem to. Můj mozek vnitřně křičel zoufalstvím: Já nechci držet mrtvé miminko, já ji chci živou!!! V šoku a zármutku jsem nedokázala zpracovat, že kvůli hříčce osudu je seznámení se Sofinkou bez dušičky to jediné, co můžeme dostat a zažít.


Ale jakmile jsme přijeli domů bez ní, padlo to na mě: Už nikdy ji nebudu moct držet v náručí. Už nikdy ji nepohladím po vláskách. Nebudu moct sledovat každý centimetr jejího obličeje, ostatně celého jejího tělíčka, a přemýšlet nad tím, jestli má obočí po tátovi a pusinku po mámě. Sledovat, jak vypadají její roztomilé ručičky a nožičky. Přemýšlet, jestli je buclaté miminko, anebo má naopak překvapivě dlouhé a atletické ruce a nohy.


A přesně proto píšu tento článek. Chci vám vysvětlit, že pokud se někomu z vás či vašich blízkých krutostí osudu stane něco podobného, je extrémně důležité dát si čas a seznámit se se svým miminkem! Je to to nejpřirozenější a nejlepší, co v tu chvíli můžete udělat. Prosím, nebojte se toho! Jsou to ty nejkrásnější okamžiky, které vám s vaším miminkem budou dopřány. Zvlášť pokud jste máma, váš organismus bude plný těhotenských hormonů. Budete mít fyzickou potřebu mimiko držet, hladit, chovat. Kdykoliv s námi Sofinka byla v jedné místnosti, musela jsem ji držet nebo se jí dotýkat. Musela jsem jí dát najevo, že máma a táta jsou tady s ní, že je „v bezpečí“.


Jak říkám, všechno toto jsem pochopila až později. Měla jsem instinktivní potřebu Sofinku držet, ale šok a trauma ji přehlušil. Můj mozek a mé racionálno (ostatně i mé srdce) volalo: Já ji chci živou! Nechci trávit čas s miminkem, které tento svět už opustilo. Personál nemocnice nám ale naštěstí pomohl tyto pocity překonat. A chvíle strávené se Sofinkou jsou to nejcennější, co teď máme.



personalizovaný svícen a přání pro pozůstalé rodiče
Svícen od @KindredFires a přání od @AuDela.Des.Nouages


Prázdná kolébka, zlomené srdce


Jak už to u mě tak bývá, v nejtěžších chvílích svého života jsem se obrátila k literatuře. Kniha od autorky Deborah L. Davis s názvem Empty Cradle, Broken Heart, mi extrémně pomohla. Autorka věnuje celou jednu kapitolu vysvětlení toho, jak je důležité vytvořit a ctít vzpomínky na čas strávený s vaším miminkem. Mluví o tom, jak by personál nemocnice měl pomoci rodičům miminko umýt, obléknout, udělat otisky, odstřihnout vlásky. Pochovat si jej, pomazlit se. Mluvit na něj a říct mu, jak moc ho máte rádi a jak moc vás mrzí, že spolu nemůžete být. Zpívat mu. Ukázat ho bratříčkům a sestřičkám, případně dalším členům rodiny. Udělat si společné fotografie, kde jste všichni, celá vaše rodina.


Deborah Davis mluví o tom, že většina rodičů, i když stráví s miminkem čas, později lituje, že společného času neměli více. To se stalo i nám. I když jsme se Sofinkou měli hodiny první den a hodiny druhý den, i já lituji toho, že jsme si ji nenechali u sebe na pokoji celou dobu. Že s námi nebyla přes noc, že jsme se všichni nepřitulili a nestrávili více času spolu.


Opět, pokud vám to přijde zvláštní a situaci jste (naštěstí) nikdy nezažili, mohu vás ujistit, že tyto pocity a chování jsou normální a zcela přirozené. Mateřské a otcovské instinkty platí, oxytocin proudí, vaše tělo se vás neptá, jestli je vaše miminko živé nebo mrtvé. Je to vaše miminko a vy máte obrovskou touhu jej poznat, chránit a být jeho mámou či tátou.



otisk nožičky a skleněná lahvička s vlásky
Otisk nožičky, vlásky a srdíčko, které měla Sofi u sebe až do pohřbu


Vzpomínky na památku


Autorka v knížce také mluví o tom, jak je důležité a prospěšné sesbírat co nejvíce pamětních předmětů. Může to být oblečení, ve kterém miminko strávilo čas v nemocnici. (Co můžete například udělat je to, že poprosíte personál pohřební služby, aby vám schoval oblečení, ve kterém miminko strávilo čas, a naopak miminku na poslední cestu poštete oblečení a další předměty (fotky, plyšáčka, oblíbený talisman), které strávily čas s vámi.) Důležité jsou zmíněné fotografie, otisky a všechno ostatní, co vás napadne.


Dále hovoří o tom, že pohřbem miminka vaše cesta nekončí. Pamětní předměty můžete sbírat dál. Pomohou vám překonat truchlení a zármutek. Existuje něco, čemu se říká „pokračující vazba“ (continuing bond). Vazbu na zesnulého máte dál, celý život. Je přirozené a zdravé ji respektovat. Můžete miminku psát, povídat si s ním, pomazlit se s jeho oblečením. Můžete vytvořit oznámení, jeho jménem darovat peníze charitativním organizacím. Můžete každý rok oslavovat jeho narozeniny (a vybídnout vaše přátele a blízké, aby se přidali k vám). Pokračující vazba na vaše miminko je přirozená a zdravá. Respektujte ji.


Mohla bych o tom všem psát donekonečna, ale není tady na to prostor. I já sama zatím nemám tolik sil, abych to udělala. To nejdůležitější, co jsem chtěla říct, jsem už řekla: Seznamte se se svým miminkem. Opravdu se nemusíte bát! Váš brouček si to zaslouží, ať už je jeho dušička na tomto světě, nebo ne.



náramek s písmenem S a srdíčkem
Personalizovaný pamětní náramek od přátel


Pro přátele a blízké


Pokud se tragédie ztráty miminka stala vašim blízkým či přátelům, mám pro vás jednu radu: Nebojte se o miminku mluvit! To nejhorší, co můžete udělat, je chovat se, jako že se nic nestalo. Že možná miminko neexistovalo, že si na něj rodiče nevytvořili vazbu. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že nic z toho není pravda! Rodiče si vazbu vytvořili, podle stupně těhotenství cítili miminko se hýbat, máma miminko porodila, viděli, jak vypadá. Možná jej dokonce slyšeli zaplakat. Od chvíle, kdy zjistili, že miminko čekají, se na něj těšili a snili o tom, jak prožijí společný život. Buďte odvážní, postavte se svým vlastním strachům a o miminku s nimi mluvte!


Nemusíte se bát, že mluvení o něm jim nějak „přitíží“ nebo jim to smrt miminka „připomene“. Můžu vás ujistit, že oni na to myslí každou vteřinu každého dne (aspoň první týdny a měsíce), takže jim nic nového „připomenout“ nemůžete. A „přitížit“ jim nemůžete také, protože oni jsou úplně na dně a hůř jim už být nemůže. Naopak, o svém miminku mluvit potřebují! Nebojte se zeptat, jaký byl porod, co se stalo. Zeptejte se, jestli by vám ukázali fotky. Pošlete jim a miminku přáníčko. (Nejhezčí dárek, co jsme dostali, byl dopis od naší kamarádky napsaný Sofince. Přidali jsme ho do jejího pamětního kufříku spolu s dalšími přáníčky. Dalším nádherným dárkem byly pamětní personalizované náramky s písmenem „S“ a srdíčkem.) Nebojte se nechat vyrobit pamětní předměty. Pošlete přání, plyšáčka, talisman, svíčku.


Zkuste se naladit na vlnu rodičů. Mně osobně vždy velmi udělalo radost, když jsme dostali přáníčko ve veselých barvách (ne nutně miminkovské, třeba neutrální, ale rozhodně ne kondoleční plné šedi a smutku). Připadlo mi, že si Sofinka barvičky zaslouží. I při pohřbu pro mě bylo důležité všem říct, že nemusí nosit černou.


Uvidíte sami, co z rodičů vycítíte (například jak moc o tom potřebují mluvit). Zkuste jim dát najevo, že jste tady pro ně, že jste ochotni naslouchat, že se tématu nebojíte. Že i vy jejich miminko máte rádi a chcete na něj myslet. Pro mě bylo neuvěřitelně uzdravující, že jsme od první chvíle už v nemocnici od všech slyšeli, jak je Sofinka krásná. Jak je dokonalá. Jak je roztomilá a že když někdo vidí její fotku, tak se jim chce se usmát. Byl to pro mě balzám na duši. Stejně tak je pro mě neuvěřitelně krásné, když slyším, jak lidé říkají její jméno. Sofinka byla a vždy bude naše dcera. Chceme, aby o ní naši blízcí a přátelé mluvili.



kresba s rodiči, kteří drží v náručí miminko andílka
Kresba od @DiscoverHopeArt

Knihy a další zdroje


Pokud vás nebo vaše známé potkala takováto tragédie, zkuste si vyhledat co nejvíce zdrojů. Protože nežiji v České republice a v českém prostředí se tolik nepohybuji, nemám bohužel o českých zdrojích zas tak velký přehled. Ale mohu vám rozhodně doporučit ebook s názvem Když děťátku narostou křídla, který najdete na stránkách FyzioFemina.cz. Je to skvělá příručka, ve které najdete opravdu vše podstatné. A hlavně, jsou v ní další doporučení a další zdroje, které vám při vaší cestě mohou pomoci. Doporučit můžu také velmi užitečný článek Co dělat při úmrtí miminka na stránkách Goodbye.cz, a další české zdroje, které se mi od zveřejnění tohoto článku díky vám podařilo sesbírat.



České zdroje


Když děťátku narostou křídla. Průvodce (nejen) pro ženy po ztrátě miminka (Pavla Filipová a kolektiv)


Děťátko Čiperka. Kniha neKniha, která nabízí pohled do světa ženy, která přijde o děťátko v polovině těhotenství.


Co dělat při úmrtí minika. Informace na stránkách Goodbye.cz.


Pohřeb miminka. Informace na stránkách Pohřební průvodci.



Knihy v angličtině


Empty Cradle, Broken Heart. Surviving the Death of Your Baby (Deborah L. Davis)


At a Loss. Finding Your Way after Miscarriage, Stillbirth or Infant Death (Donna Rohert)


Ask Me His Name. Learning to Live and Laugh Again after the Loss of My Baby (Elle Wright)


He Lost His Baby Too. Survival Guide for the Grieving Dad (Kelly Farley, David Dicola)


Stillbirth, Yet Still Born. Grieving and Honoring Your Precious Baby (Deborah L. Davis)


Trying Again. A Guide to Pregnancy after Miscarriage, Stillbirth, and Infant Loss (Ann Douglas, John R. Sussman)


Poznámka: Výše uvedené odkazy na anglicky psané knihy jsou afiliační odkazy na Amazon.com.



Asociace a stránky


Au-delà Des Nuages. Séances Photo de Bébés Décédés.


Tommy’s. Pregnancy and baby loss charity.


Saying Goodbye. Support for miscarriage, baby and infant loss.


Courageously Expecting (Facebooková stránka)


Pregnancy After Loss Support. Supporting parents in choosing hope over fear while nurturing grief during a pregnancy after a previous loss.



roztomilé dětské bodíčko s králíčkem
Bodíčko, které dostala Sofi jako dárek před narozením

Slovo na závěr


Vlastně ani nevím, co říct. Narození dítěte je život transformující událost. Smrt vašeho dítěte také. Nám se stalo obojí najednou a změnilo nás to navždy. V tomto článku jsem částečně odhalila svou duši. Je to můj způsob, jak poctít krátký život naší Sofinky a jak přetavit její náhlý a krutý odchod v něco dobré a užitečné. Doufám, že pokud vás či vaše blízké potkala podobná tragédie, tento článeček vám aspoň malinko pomůže. Nejste v tom sami. Naše zesnulá miminka budeme vždy ctít a milovat, tak jak si to všechna moc a moc zaslouží.







514 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentários


Os comentários foram desativados.
bottom of page