Osobní zkušenost z Belgie
Toto je pro mě zatím nejtěžší článek, který píšu. Nevím, jak začít, i když vím, že ho chci napsat, aby pomohl ostatním. Cílem článku není dopodrobna popisovat emoce a pocity, které takovouto životní událost provází. Emoce budu zpracovávat ještě dlouho, a nakonec to stejně asi bude čistě osobní cesta, o kterou se podělím jen s nejbližšími. Článek píšu hlavně proto, abych přinesla pár informací o tom, co se může dít, jaké kroky mohou nastat, a co nám v těžkých chvílích nejvíce pomohlo. Přidám také odkazy na pár užitečných zdrojů. Pokud se dostanete do podobné nešťastné situace, snad pomůže buď vám, nebo alespoň vašim blízkým, kteří vás v těžkých dnech, týdnech a měsících budou provázet.
Nikomu asi nemusím vysvětlovat, jak obtížné toto téma je, a tedy dopředu prosím, abyste se dvakrát zamysleli, zda budete chtít napsat nějaký komentář. Ne, že bych si nevážila vaší účasti a podpory, ale proto, že se jakákoliv podpora v takového situaci vyjadřuje dost těžce. Žádná slova se nezdají být ta správná.
Nečekané těhotenství
Otěhotněli jsme nečekaně a neplánovaně. To je, myslím, pozitivní zpráva pro ženy, které trpí endometriózou a adenomyózou. Může se to stát a stává se to. Ze začátku jsme si byli hodně vědomi rizik, která se s prvním trimestrem pojí. O to více, že mé první měsíce provázely různé bolesti a nepříjemné pocity v podbříšku. Chci rovnou podotknout, že mohou být (včetně drobného krvácení či špinění) naprosto normální a nemusí znamenat nic špatného. Oplodněné vajíčko se uhnízďuje, děloha si zvyká na nový „objekt“, po ovulaci se může udělat cysta na vaječníku (žluté tělísko je zdrojem progesteronu, který plod v prvních týdnech a měsících pomáhá vyživovat).
Problémy se objevily těsně po konci prvního trimestru, ve 13. týdnu, kdy jsme šli na velký ultrazvuk. Odhalil malformace a anomálie, a nám se zbořil celý svět. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, že i když bylo těhotenství neplánované, naše rozhodnutí miminko si nechat spustilo veškeré emoce, které se se chtěným těhotenstvím pojí. Začal pracovat oxytocin, který má za úkol zajistit vytvoření vazby mezi matkou a dítětem, a i když jsem si byla vědoma rizik, na těhotenství i miminko jsem se začala těšit.
Kolotoč vyšetření a rozhodování
Hned při ultrazvuku nám bylo jasné, že těhotenství není v pořádku a že se budeme muset s největší pravděpodobností vypořádat s nelehkým rozhodnutím. Jaká tedy byla posloupnost událostí?
- První ultrazvuk, který odhalil malformace a anomálie. - Konzultace druhého lékařského názoru přímo na místě (doktorka si zavolala kolegyni z vedlejší místnosti), udělání snímků. Konzultace s ostatními lékaři a multidisciplinárním týmem ještě týž den a telefonát ohledně dalšího postupu. Odebrání krve za účelem zjištění případných chromozomálních anomálií.
- Druhý ultrazvuk, o dva dny později, tentokrát mnohem detailnější. Plán na odebrání plodové vody (aminocentéze) pro potvrzení případných chromozomálních anomálií. – V našem případě byl detailní ultrazvuk natolik vypovídající, že se lékaři milosrdně rozhodli, že odběr plodové vody nebudeme dělat. Musím říct, že jsem za to byla vděčná, každý další nepříjemný zákrok v danou chvíli pro mě byl jako hřebík do rakve.
- Rozhodnutí o lékařském přerušení těhotenství, souhlas obou rodičů, administrativa. – V Belgii se před rozhodnutím o potratu běžně uplatňuje 7-denní doba na rozmyšlenou. U dobrovolných potratů je povinná, u lékařských potratů (kterým se správně říká „umělé přerušení těhotenství“, „ukončení těhotenství“ nebo „interrupce“) se doporučuje ve chvíli, kdy je možné dítě donosit, i pokud bude mít vady (např. Downův syndrom). V našem případě bylo ale zjištění z ultrazvuku takové, že malformace a anomálie nejsou kompatibilní s životem miminka. Navíc zde hrál roli časový faktor. Potrat do 14. týdne těhotenství probíhá v Belgii chirurgickou cestou pomocí podtlakového odsátí v celkové narkóze. Jedná se o jednodenní ambulantní zákrok. Po 14. týdnu těhotenství se přistupuje k potratu vyvolanému pomocí kontrakcí a vypuzení plodu z těla. Doktorka nám rovnou domluvila termín s chirurgem za tři dny, abychom se vyhnuli komplikovanější (a psychicky i fyzicky náročnější proceduře). Více o tom, jak probíhají interrupce, si můžete přečíst například tady na serveru Maminka.cz.
- Další schůzky a konzultace. Příprava na přerušení těhotenství. – Dostali jsme také rovnou schůzku na druhý den. Jednu s naší doktorkou, která mi podala pilulky zastavující průběh těhotenství (600mg Mifepristonu), a druhou s anesteziologem (který nás informoval o přípravě na samotný zákrok). Další schůzky potom byly domluvené s porodní psycholožkou, a s lékařkou na kontrolu za 5. týdnů po zákroku (nový ultrazvuk pro potvrzení stavu dělohy).
- Samotný zákrok. – Tři hodiny před plánovaným zákrokem jsem si musela vaginálně zavést dvě tabletky Cytotecu (známý také jako Misoprostol). Záměrně se zde nerozepisuji o tom, jak funguje mechanismus podání potratových pilulek, ani o tom, jaké konkrétní to na mě mělo fyzické účinky. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem a nechci nikomu zbytečně způsobovat starosti či trauma při čtení nepříjemných účinků této procedury. Pokud by vás zajímaly podrobnosti, neváhejte se mi ozvat přes Kontaktní formulář na stránkách, či přes zprávu na mé Facebookové stránce. Do nemocnice jsme měli přijet hodinu před plánovaným zákrokem. Sestřička si mě vzala na předoperační přípravu, dostala jsem nějaký lék na uklidnění (byly to pro mě opravdu krušné chvíle, ale veškerý personál byl mimořádně empatický a milý), a po nějaké době jsem se přesunula na sál. Zákrok milosrdně proběhl v celkové anestezii, po probuzení se mě sestřička zeptala na bolest a dostala jsem kapačkou paracetamol. Pak už mě odvezli na pokoj a mohl za mnou přítel. Pobyli jsme si tam ještě asi hodinku. Dostala jsem veškeré informace (zákrok proběhl bez komplikací, pooperační péče je následovná a schůzka s genetikem bude možná za cca 5 týdnů). Dostala jsem vodu, čaj a toast s marmeládou, a mohli jsme odjet domů.
- Rekonvalescence. – Protože je článek už i tak dlouhý, ráda napíšu větší podrobnosti o rekonvalescenci v odděleném článku. Dejte mi vědět, jestli byste o podrobný článeček měli zájem. Tady řeknu jen to, že je lepší věci nepodceňovat, po každé interrupci (záleží, v jaké fázi těhotenství je provedena) je dobré dodržovat malé šestinedělí, které může mít svá specifika. Můžete počítat s tím, že cca 4 - 5 týdnů po chirurgické interrupci bude vaše první menstruace pravděpodobně slabší, po chemické (pouze pilulky) naopak silnější. A poslední věc, moje vlastní zkušenost byla taková, že ani bolest, ani krvácení nebyly tak silné, jako při mé běžné menstruaci. Doufám, že vám tato informace pomůže a uklidní vás.
Co pro mě bylo nejtěžší
Kapitolka, která asi ještě dlouho nebude uzavřená. Nevím pořádně, jak ji napsat strukturovaně, ale přece jen ji sem dávám, abych snad pomohla ostatním. Sedm kritických dní, od chvíle, kdy jsme se dozvěděli o anomáliích, po samotný den potratu, bylo naprosté peklo. Ve chvíli, kdy člověk prožívá obrovské emoce, musí zároveň zvládat alespoň základní činnosti (za zmíněných sedm dní jsme museli pětkrát do nemocnice).
Co se týče psychiky, předpokládám, že jako asi žádná z nás, které tento osud potkal, jsem se nevyhnula otázkám typu: Můžu za to já? Co jsem udělala špatně? Nejsem dostatečně zdravá? Stane se nám to znovu? Budu mít vůbec někdy tu odvahu to znovu zkusit? A pak samozřejmě přicházely další těžko zodpověditelné otázky jako: Proč se to stalo zrovna nám? Zasloužím si to? Proč mají jiní to štěstí a já ne? Budeme celý život sami bez dítěte? A deset tisíc dalších, na které bychom zde potřebovali odpověď psychologa.
Další těžkou součástí toho všeho bylo vědět, že miminko ve mně žije a buší mu srdíčko, že má svou životní sílu a bojuje, co se dá. Musela jsem se vyrovnat s pocitem, že děťátku „ublížím“, „připravím ho o život“ apod., i když racionálně jsem věděla, že by se to dřív nebo později stalo tak jako tak. Musím přiznat, že poslední tři dny celého procesu, od chvíle, kdy jsem vzala potratové pilulky, jsem musela své emoce naprosto potlačit a zamknout je do neprodyšné komnaty, a naprosto si nepřipustit, co se v mém těle děje. Udělala jsem to pro sebe jako takový akt milosrdenství, abych se z toho všeho nesesypala. Čas na vyrovnávání se s celou událostí jsem si dala před a po těchto hrozných třech dnech.
V prvních dnech byl také velkým problémem pocit nejistoty ohledně toho, jak bude celý potrat probíhat. Jaká jsou vůbec pravidla, budeme muset dodržet povinnou dobu reflexe, budu během celé procedury při vědomí, nebo se to dělá v narkóze? Myšlenka menší verze porodu, při které člověk ví, že miminko umře a nebude nakonec s vámi, a celá ta (fyzická a psychická) bolest k žádnému výsledku nepovede, byla devastující. Trošku se mi ulevilo, jakmile jsem se dozvěděla alespoň pár informací o tom, jak zákrok bude probíhat.
Další obtížná kapitola v mém případě byl strach z bolesti, z fyzické bolesti. Jako někdo, kdo si s endometriózou a adenomyózou zažívá své, opakovaně přicházející skličující bolesti jsou něco, před čím mám velký respekt. Bolest nakonec byla nejhorší po podání pilulek, před samotným chirurgickým zákrokem. I tak ale nebyla srovnatelná s intenzitou bolesti, kterou prožívám kvůli adenomyóze pravidelně každý měsíc během menstruace. Po samotném zákroku byly bolesti prakticky zanedbatelné.
A z jiného soudku, ve dnech od chvíle, kdy jsme se dozvěděli diagnózu, až do chvíle po potratu, bylo pro mě naprosto nemožné normálně fungovat. Člověk je najednou naprosto paralyzován a jakoby žil v jiném světě. Jakákoliv minimální činnost vám připadá jako nepřekonatelná překážka. Zároveň přitom musíte vyřídit alespoň to organizačně nejpotřebnější – veškeré konzultace v nemocnici, práce, další schůzky či společenské povinnosti. Pokud to je jen trochu možné, zařiďte si pomoc další osoby. Někoho, kdo zařídí vše kolem. Potřebovala jsem, aby na mě můj partner dohlédl v tom, abychom dorazili v nemocnici na správné oddělení, abych si nezapomněla uklidit občanku nebo nenechala někde ležet šálu. Staral se o to, abych měla po ruce vodu nebo kousek ovoce, aby mi připomněl všechno, co mi doktoři vysvětlují, a abych nezapomněla zrušit schůzky, které jsem měla naplánované. O emocionální podpoře ani nemluvím.
Chci zde také napsat to, že i ten nejmenší podnět u vás může spustit lavinu pláče, lítosti a zoufání. Člověk s tím musí počítat a nebát se toho. Jak píšu níže, mně osobně pomohlo to, že mé úzké okolí vědělo, co se děje.
Co mi nejvíc pomohlo
To, co vám v dané chvíli pomůže, je samozřejmě velmi individuální. Od podpory a dynamiky vztahu mezi partnery počínaje, po povahu osobnosti a přístup k životu obecně konče. Tento seznam prosím berte jako inspiraci, kde vůbec začít. Můžete se od něj odpíchnout, a uvidíte, kam vás dovede.
Při zpracovávání emocí a psychiky mi nejvíc pomohlo následující:
- Přečíst si příběhy ostatních rodin ve stejné situaci. – Vědět, že člověk v něčem není sám, vždycky pomůže. Osobně mi moc nepomáhalo vědět / slyšet, že „jsou i horší situace“ (např. miminku se zastaví srdíčko v devátém měsíci a máma ho musí porodit už mrtvé), nebo vědomí toho, že „je lepší, že jsme se to dozvěděli už teď, a ne o dva měsíce později“. Ono to je lepší, a moje racio si to uvědomovalo. Jenže v danou chvíli jsou emoce naprosto přehlušující, a racio se může jít zahrabat. Na myšlenku toho, že to neznamená, že nemůžeme mít nové, zdravé těhotenství, a další děti, můžete taky rovnou zapomenout. Může to být pravda a nemusí. V přítomné chvíli je potenciální budoucnost nerelevantní. Z nějakého důvodu mi ale pomáhalo vědět, že se to stává (navíc docela často), že se s tím musely poprat i jiné rodiny. Že v tom prostě nejsem sama. Že jsem se přidala k určité kolektivní zkušenosti mnoha žen v historii lidstva. Vědomí toho prostě pomohlo. Příběhy rodin s podobnými příběhy můžete najít na níže uvedených stránkách. Pokud vám nedělá problém angličtina, doporučuju tento podcast o emocionálním zpracování opakovaných potratů na Well Fed Women.
- Hledat názory a pomoc odborníků. – Vzpomněla jsem si na článek porodní asistentky Alžběty Samkové s názvem Když děti odcházejí předčasně. Pomohlo mi vědět, že jsou na světě hlasy, které tuto problematiku vnímají citlivě a uvědomují si, jak velká životní tragédie se v takovém případě odehrává. A. Samková v článku také uvádí odkaz na dvě organizace, jež pomáhají rodinám v podobné situaci: Prázdná kolébka a Dítě v srdci. Na jejich stránkách najdete ať už zmíněné příběhy a svědectví ostatních rodin, ale také velmi praktické rady ohledně toho, jak při zpracovávání vaší události postupovat. Najdete zde rady pro maminky, tatínky, prarodiče i přátele. Přišlo mi to uklidňující, i užitečné.
- Kniha It’s OK that You’re Not OK. – Autorkou knihy je psycholožka Megan Devine, která se specializuje na zármutek a ztrátu v životě. Sama zažila traumatickou ztrátu svého životního partnera, a roky se věnuje terapii pro lidi, kteří prožívají hlubokou ztrátu. Z knížky je cítit, že vám autorka velmi dobře rozumí, sama si velkou ztrátu prožila. Přichází s netradičními názory, jako například že stadia zármutku neexistují (resp. probíhají paralelně), a vysvětluje, proč nám nepomáhá přístup okolí, které se nám snaží pomoci. Validuje vaše pocity, rozumí chaosu, který se ve vás děje, a nabízí způsob, ne jak z toho ven, ale jak s tím dál. Pro mě byla kniha obrovským přínosem.
Při komunikaci s přáteli a okolím mi pomohlo:
- Sdělit, co se děje, aniž bych od přátel cokoliv dalšího potřebovala. – Na mě v nejtěžších chvílích fungovalo vědět, že to moji nejbližší vědí. Nic víc jsem nechtěla, ani nepotřebovala. Uvědomovala jsem si, že mi nemůžou nijak pomoct. Uvědomovali si to i oni (i když vždy přišli se slovy útěchy, za které jsem byla vděčná, i když tu nejhorší bolest stejně nedokázala rozptýlit). Uklidňovalo mě, že nemusím nic zapírat nebo předstírat. Že před nimi do budoucna budu moct mít slzy v očích (ať už můj smutek spustí cokoliv a jakkoliv často), aniž bych to musela vysvětlovat. Nebo se omlouvat. Osvobozovalo mě, že jsem věděla, že budu moct spontánně na tento svůj životní milník kdykoliv odkázat, aniž bych se tématu musela vyhýbat. Věděla jsem, že čím víc z toho tématu budu dělat tabu, tím větším strašákem v mé mysli bude, a tím těžší to bude zpracovat. (Dovolím si zde ještě poznámku, že toto se samozřejmě netýká nutně všech vašich známých a přátel, možná dokonce ani některých členů rodiny. To je naprosto v pořádku. Věřte své intuici a podělte se jen ve chvíli, kdy cítíte, že vám to uleví, a ne že vám to dodá další stres.)
- Vědět a chovat se tak, že největší prioritou jsou mé vlastní potřeby a pocity. – Jak píšu výše, člověk se najednou ocitne na jiné planetě, v paralelním vesmíru, a je naprosto paralyzován. Zároveň ve vás automaticky zaznívá hlásek typu: „Tuto schůzku nemůžu odvolat. Vždyť to mám naplánované už měsíce. Naprosto tím naruším plány svým známým. Musím se překonat a udělat to tak jako tak, dotáhnout to do konce…“ Nemusíte. V tuto chvíli opravdu není důležitější nic, než vaše fyzické a psychické zdraví, případně fyzické a psychické zdraví celé vaší (úzké) rodiny. Vše ostatní může jít stranou, vše se dá vyřešit a zařídit. Mí přátelé a známí si to naštěstí uvědomovali, a od nejednoho jsem slyšela, že v tuto chvíli se mám řídit jen svými potřebami a pocity. Moc mi to pomohlo.
- Říct si o jakoukoliv pomoc, a to velmi konkrétně. – V návaznosti na to, že se člověku zastaví svět a jakákoliv povinnost vám přijde jako obrovské břemeno, mi velmi pomohlo říct si o konkrétní pomoc ve chvíli, kdy jsem to potřebovala. Vzhledem k partnerovi to bylo například to, kdy chci, aby mě držel za ruku, kdy si chci povídat, kdy na určité téma naopak nenastal ten správný čas. Nebo to, že chci, aby uklidil mou těhotenskou knížku do šuplíku, abych ji neviděla. Nebo aby sepsal seznam otázek, které se chci v nemocnici zeptat. A stejně tak přátelům jsem řekla, co zrovna potřebuju. Často to bylo opravdu jen to, že chci, aby věděli, co se děje. Občas se ale objevilo pár organizačních věcí, se kterými mi mohli pomoct, a ulehčit tak mé mysli.
- Nechat svět, ať se zastaví, a emoce, ať plynou. – Sem patří různorodá škála všeho dalšího. V bytě jsme pár dnů neměli sílu uklízet (dělali jsme jen to nejnutnější). Nezvládali jsme pořádně nákup a vaření (jídlo jsme si objednávali a nechali vozit, aniž bychom si připustili nějaké výčitky). Zrušila jsem plánovanou cestu do ČR (aniž bych měla výčitky). Život se prostě tak nějak zastavil. Zároveň jsem potřebovala hodně brečet. Nechala jsem, ať emoce plynou. Nikdy jsem nevěděla, kdy mě to chytne. V nemocnici (logicky), po cestě domů na ulici, doma (velmi vydatně), v tramvaji… To, že jsem nechala emocím průchod, aniž bych se za ně jakkoliv styděla (ono přece jenom není úplně jednoduché a společensky přijatelné brečet na ulici nebo v tramvaji, lidé nejsou na emoce druhých zvyklí), bylo pro mě hodně osvobozující. Nejlíp se mi plakalo doma, tam se člověk cítí nejvíc v bezpečí. Ale když to bylo třeba, pustila jsem slzy vždy, kdy to bylo potřeba. Kdykoliv jsem se je snažila zadržet, jen jsem cítila, jak se ve mně buduje velké napětí, které mi absolutně neprospívalo. Tak jsem to nechala být.
Za závěr článku bych už jen dodala, že slova těžko mohou takovouto situace věrně popsat. Mohou ji snad ale přiblížit, a jak píše Kašulka ve svém článku o nepovedeném těhotenství, i já si myslím, že je důležité, aby se o těchto věcech mluvilo. Je to přece jen součást našeho života.
