• Emma H.

Nemoc jsou i obrovské emoce



Ti z vás, kdo mě znáte (ať už osobně nebo prostřednictvím blogu), si můžete říkat, že je hezké, jak mám všechno vždy nastudované, promyšlené a na všechno mám jasný a podložený názor. Všichni ale víme, že takto to v životě nefunguje. Každý konečný názor za sebou skrývá určitou cestu, někdy dost nepřehlednou a trnitou.


Vždy jsem byla člověk, co nemá problém s rozhodováním. Takový ten typ, co když potřebuje nové tričko, vběhne do obchodu a za pět minut je nakoupeno. Rozhodování mi v životě vždy šlo tak nějak samo, docela dost lehce. Ale boj s endometriózou (a jak píšu níže, zcela nečekanou adenomyózou), naprosto vyčerpal i mé prvotřídní rozhodovací schopnosti. Nemoc mě docela zahnala do kouta. A nejhorší na tom je asi celá ta horská dráha emocí, kterou při tom zažívám. Člověk najde nové informace, nové diety, nového doktora, nové doporučení a dostane se na krásný slunečný obláček s nadějí, že tohle je konečně to správné řešení a problémy budou pryč.


A pak z obláčku spadne, pěkně natvrdo, přímo na čumák.




Byla jsem na endoskopiích a zjistilo se, že můj zažívací trakt je v pořádku. Hurá, nemám celiakii, ani autominunitní zánět střev! …Ehm… tak proč mám ka