Informace, které vás možná překvapí
Po přibližně roce a půl „bezlepkové“ stravy jsem vlivem okolností „musela“ opět zařadit do svého jídelníčku lepek, a to na dobu šesti týdnů. Čekají mě totiž endoskopická vyšetření a jedním z jejich cílů je pomocí biopsie tenkého střeva vyloučit celiakii. Musím ale upřesnit, že „bezlepková“ u mě doposud znamenalo spíše „s extrémně omezeným množstvím lepku“ a „musela“ znamená, že mě donutily okolnosti, na základě kterých jsem se rozhodla, že mi to stojí za to, i když vím, že mi lepek nedělá dobře. Když jsem před dvěma týdny váhala, jestli mi stanovení diagnózy celiakie (či její vyvrácení) stojí za to trápení, rozhodla jsem se docela instinktivně – chci vědět, co se se mnou vlastně děje a kde leží prvotní příčina (alespoň některých) mých potíží.
Mentálně jsem se obrnila a rozhodla jsem se, že budu jíst porci lepku aspoň dvakrát denně. Dozvěděla jsem se, že pokud má mít tento pokus smysl, je třeba jíst lepek alespoň šest týdnů (což se přesně trefilo do mého termínu vyšetření). Těžší už bylo najít nějakou jasnou informaci o tom, kolik lepku je potřeba každý den sníst. Většina zdrojů i diskuzí se shodovala v tom, že čím více, tím lépe. Nakonec jsem někde našla informaci, že je třeba sníst „ekvivalent čtyř krajíčků chleba denně“. Výživová specialistka, u které jsem nedávno byla, mi řekla, že stačí jedna porce (krajíc chleba nebo porce těstovin) denně.
O celé mé zkušenosti se chystám napsat článek později, až budu mít pokus za sebou. Řeknu jen to, že prvních pět dní mě trápily dost nepříjemné fyzické příznaky, můj organismus se lepku bránil zuby nehty a já měla (kromě velkých zažívacích potíží, bolestí žaludku, vyrážky a řady dalších, mnou očekáváných příznaků) dost velký problém vůbec chleba v žaludku udržet. Ale pak si moje tělo asi zvyklo a přestalo se (tak moc) bouřit. Nečekala jsem ale, že po prvním týdnů nastoupí stejně tak sveřepě příznaky psychické. Věděla jsem z literatury, že lepek souvisí se vznikem depresí, úzkosti či ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Z vlastní zkušenosti jsem také věděla, že po lepku bývám mimořádně unavená, každou volnou chvíli prospím a mám noční můry. Netušila jsem ale, že noční můra se dostaví ve dne v podobě dost výrazné (každodenní) podrážděnosti, plačtivosti, ztrátě smyslu a nechuti ke každodenním aktivitám, deprese a návratu úzkostí z dětství.
To už je docela velký oříšek, a hlavně naprosto nečekaný. Musela jsem se znovu zamyslet nad tím, jestli mi to vše opět stojí za to a proč vlastně potřebuju s jistotou vědět, jestli mám celiakii, jestliže vím, že za měsíc se lepku už zase ani netknu.
Došla jsem k závěru, že potřebuju vědět, co se se mnou děje, a experiment mi za to pořád stojí (i když těsně). To jsem ještě neznala některé informace, které v tomto článku najdete. Ale nevadí. Jak je mým zvykem, vyzbrojila jsem se naučnou literaturou a pustila se do čtení, které mi pomůže překonat toto náročné období a lépe porozumět protivníkovi, se kterým bojuju. Následující informace čerpám z knihy Dr. Alessia Fasana s názvem Gluten Freedom [1]. Díky ní jsem se dozvěděla základ o tom, jaký je rozdíl mezi celiakií a citlivostí na lepek. Jsem rozhodnutá, že lepek ze stravy vyřadím, ať bude moje diagnóza jakákoliv – to, že na něj silně reaguju, vím už po dvou týdnech pokusu, ale i tak jsem zvědavá, které z těchto dvou onemocnění mě trápí. I když totiž mají téměř shodné příznaky, ve své podstatě jsou naprosto odlišné. A překvapivě může být intolerance horší než celiakie.
Pro úplnost ještě dodávám, že ještě existuje alergie na pšenici. Ta ovšem není předmětem tohoto článku. A také to, že na podobné téma nedávno vyšel český překlad knihy Petera Osborna No Grain, No Pain (Bez obilovin, bez bolesti).
Jak je možné, že se stejná autoimunitní onemocnění projevují růzými příznaky?
Ještě než se pustím do popisu rozdílů mezi celiakií a intolerancí lepku, dovolte mi malou vsuvku. Toto je jedna z otázek, které mi vrtá hlavou už chvíle, kdy jsem si poprvé o autoimunitě něco přečetla. Zdá se, že ve všem, co tyto nemoci obnáší, je docela velký zmatek. Za dobu, co sleduju holistický přístup k těmto potížím, jsem ale pochopila následující: Výzkum autoimunitních onemocnění je v plenkách, ale postupuje rychle kupředu. Lékaři si čím dál více uvědomují, že do velké míry za ně může (nebo k nim aspoň přispívá) nerovnováha prostředí ve střevě (tzv. dysbióza) a zvýšená propustnost střeva. Také se již s jistotou ví, že za těmito onemocněními stojí dlouhodobý zánět. A ten je právě klíčem k našim příznakům. Konečně, když jsem objevila knížku The Autoimmune Fix od Dr. Toma O’Bryana [2], mi to všechno do sebe zapadlo.
Dr. O’Bryan hovoří o tzv. spektru autoimunity. Vysvětluje, že některé problémy ještě nejsou oficálně klasifikovány jako autoimunitní onemocnění, ale probíhají u nich stejné mechanismy, jen možná s menším dopadem. Těmto říká „autoimmune conditions“ a American Autoimmune Related Diseases Association jich uvádí asi 160. Patří mezi ně mimo jiné i Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, endometrióza, borelióza nebo fibromyalgie. U těchto typů onemocnění („conditions“) uvádí, že se prozatím jedná o dysfunkci, která ještě nezačala ničit orgány. Ve chvíli, kdy dojde k postupu nemoci a imunitní systém začne napadat orgány, hovoří se o „plnohodnotných“ autoimunitních onemocněních, v angličtině „autoimmune diseases“.
Dr. O’Bryan používá metaforu řetězu. Ve chvíli, kdy vaše tělo čelí dlouhodobému zánětu, je to jako by někdo tahal za řetěz a snažil se ho roztrhnout. Dochází k zátěži a napětí a řetěz se začne „rozpadat“ tam, kde má nejslabší článek. Proto se u jednoho člověka, reagujícího na lepek, může nemoc projevovat gastrointestinálními problémy, u jiného bolestmi kloubů a u dalšího narušenou činností mozku. Nemoc se projeví tam, kde je tělo nejvíce oslabené.
Dlouhodobý zánět, který za vším stojí, je také příčinou toho, že se často člověku začnou objevovat další a další onemocnění (tzv. komorbidita). Lékaři totiž stále ještě neléčí prvotní příčinu (zánět), náš organismus je stále zatěžován (řetěz je stále více napínán) a postupně se začnou hroutit další slabé články na nových místech. Toto je důvod, proč se klade tak velký důraz na protizánětlivou stravu (ať už ve formě AIP nebo ve formě jiných, ovšem podobných protokolů).
A teď už tedy k tomu, co jsem se dozvěděla o rozdílu mezi celiakií a citlivostí na lepek.
CELIAKIE
Celiakie je autoimunitní onemocnění, kdy lepek v organismu vyvolává autoimunitní reakci, která vede k poškození výstelky tenkého střeva.
První zmínka o celiakii je ze starého Řecka, z doby před asi 2 000 lety. Můžeme se domnívat, že negativní reakce na lepek existovala už od doby zemědělské revoluce. Dr. Fasano uvádí, že vzhledem k evoluci se do dnešní doby zachovala jen mírná forma celiakie, protože lidé s těžšími formami nepřežili, a tudíž nepředávaly své geny dalším generacím. V současné době se celiakie vyskytuje asi u 1% populace po celém světě a postihuje lidi všech věkových skupin.
V moderní době se jí začala věnovat pozornost (v Evropě) v období druhé světové války, kdy se zjistilo, že při nedostatku chleba téměř vymizela úmrtnost dětí na gastrointestinální potíže. Dlouho panoval názor, že se celiakie vyskytuje jen v Evropě, a že v USA vůbec neexistuje. Jak ale Dr. Fasano a jeho výzkumné středisko prokázali, bylo to proto, že se této nemoci v Evropě věnovala mnohem větší pozornost. Po spuštění řady výzkumných programů se ukázalo, že nemoc postihuje Američany úplně stejně jako zbytek světa.
V současné době je známo asi 300 příznaků celiakie (nemoc může ovšem probíhat i zcela bez příznaků), a proto je tady nebudu podrobně rozebírat. Jsou prakticky shodné s těmi, kterými se vyznačuje citlivost na lepek.
Celiakie je autoimunitní onemocnění. To znamená, že lepek v těle spouští reakci našeho imunitního systému, kdy imunitní buňky začnou zmateně napadat naše vlastní tkáně (v tenkém střevě). Tato reakce vede k (někdy až trvalému) poškození klků tenkého střeva. Ty se postupně zkracují a zplošťují, což vede ke stále nižší schopnosti vstřebávat živiny, a později k podvýživě, chudokrevnosti, a dalším možným potížím. Nemoc se diagnostikuje nejprve zjištěním zvýšeného počtu protilátek v krvi (protilátky proti tkáňové transglutamináze, tTG - což ale při bezlepkové stravě není možné), a poté pomocí biopsie tenkého střeva, která odhalí zmíněné změny ve výstelce. Je známo, že k onemocnění celiakií existuje genetická predispozice (markery HLA-DQ2 a -D8). Je tedy možné nechat si otestovat i genetickou předurčenost.
Přirozený a získaný imunitní systém
Náš imunitní systém má dvě složky: přirozenou (také se jí říká vrozená či nespecifická) a získanou (neboli adaptivní). Při aktivaci imunitního systému se nejdříve spustí přirozená složka – dokáže jednat rychle a efektivně. Pokud se jí nepodaří zlikvidovat nepřítele a je potřeba dlouhodobějšího zásahu, přispěchá na pomoc imunitní systém získaný. Ten je mnohem efektivnější, protože dokáže obranu zacílit na konkrétního nepřítele. Jako zbraň používá protilátky. Nejdříve si nepřítele nastuduje, a poté proti němu bojuje protilátkami vytvořenými specificky proti jemu.
U autoimunitních onemocnění (jako je například celiakie) jsou zapojeny obě složky imunitního systému. Problém je, že neproběhla správná komunikace a protilátky útočí i na buňky našeho vlastního organismu.
Reakce v podobě aktivace adaptivního imunitního systému je také důvodem, proč si musí celiaci dávat extrémní pozor na příjem lepku a nesmí v žádném případě při dietě podvádět. Ve chvíli, kdy nepřítel (v tomto případě lepek) spustí imunitní reakci, je náš adaptivní imunitní systém „v pozoru“ následujících 3 až 5 měsíců. [2] To znamená, že pokud si celiak dá jen jedinou sušenku, jeho imunitní systém zůstane v zaktivovaném stavu až pět měsíců. Jelikož ovšem aktivní systém napadá buňky vlastního těla, znamená to, že následujících až 5 měsíců po požití lepku bude tělo samo sobě ubližovat. Proto je dodržování přísné diety tak důležité.
Je celiakie opravdu vážnější než „pouhá“ citlivost na lepek?
Obávám se, že na otázku „Proč je důležité zjistit, zda se jedná o celiakii, a ne jen o citlivost na lepek?“ by se vám dostalo různé odpovědi podle toho, zda byste se zeptali „konvenčního“ lékaře, který se na problematiku dívá skrz perspektivu „autoimunitní“ versus „přirozená imunitní“ reakce, a holistického specialisty na lepek, který se řídí nejnovějším výzkumem. Jak vám totiž vysvětlím níže, podle nejnovějších studií může být intolerance lepku více nebezpečná než celiakie. Většina doktorů by se vám ale po takovém tvrzení asi zatím vysmála.
Jaký je tedy zatím běžně uznávaný názor?
U pacientů trpících celiakií existuje mnohem vyšší riziko dlouhodobých následků a komplikací, plynoucích z možného trvalého poškození tenkého střeva. Protože jde o autoimunitní onemocnění (imunitní systém nefunguje správně a začal napadat „sám sebe“), existuje u pacienta mnohem vyšší riziko dalších autoimunitních onemocnění, které je třeba brát v potaz. A protože se zde uplatňuje i genetický komponent, je pravděpodobnost jejího výskytu vyšší i u potomků. Navíc může u celiakie (na rozdíl od citlivosti na lepek) dojít k reakci a poškození střeva i při požití jen minimálního množství lepku, a proto je třeba vyhýbat se lepku mimořádně pečlivě.
Pro informace o míře systémového zánětu a pravděpodobnosti předčasného úmrtí jak u celiaků, tak u pacientů s citlivostí na lepek, čtěte dále.
Zajímavost: Lepek je jediná bílkovina, kterou lidský organismus nedokáže zcela strávit. Konkrétně se jedná o jeho dvě složky, gliadin a glutenin. Tyto látky vyvolávají reakci u všech osob, ale přemrštěná reakce imunitního systému vzniká jen u citlivých jedinců. Tento fakt je jedním z důvodů, proč existují i názory, že lepek je škodlivý pro všechny, ne jen pro ty, kterým způsobuje viditelné potíže.
CITLIVOST NA LEPEK
Citlivost na lepek se oficiálně nazývá „neceliakální citlivost na lepek“ (non-celiac gluten sensitivity), a má i další názvy, jako např. nesnášenlivost (intolerance) lepku. Dr. O’Bryan [2] ovšem navrhuje jiný název, který lépe vystihuje skutečnost: „non-celiac WHEAT sensitivity“, tedy „neceliakální citlivost na PŠENICI“. Vysvětluje totiž, že pacient nemusí nutně reagovat pouze na lepek, ale na jakoukoliv z mnoha molekul pšenice (např. lektiny, aglutininy, FODMAP, benzodiazepiny a jiné). Mimochodem, Cyrex Labs nabízí nově test na 12 různých peptidů obsažených v lepku, nejen na gliadin. Více o tom zde.
O citlivosti na lepek se zatím ví mnohem méně než o celiakii a teprve v posledních letech se jí začíná věnovat pozornost. Přesto je již vědecky prokázaná a dá se očekávat, že s postupem času se o tomto onemocnění budeme dozvídat stále více. Odhaduje se, že postihuje minimálně 6% lidské populace (jiní autoři mluví až o 20% [3]).
Citlivost na lepek se v současné době diagnostikuje tak, že se vyloučí celiakie a alergie na pšenici, a poté se zavede bezlepková dieta, která vede k vymizení příznaků. Důležité přitom je, že na rozdíl od celiakie citlivost na lepek nezpůsobuje poškození stěny tenkého střeva a nespouští autoimunitní reakci. V tomto případě se jedná o běžnou přirozenou imunitní reakci, kterou tělo reaguje na veškeré vetřelce, kteří v organismu nemají co dělat (není zapojený výše zmíněný adaptivní imunitní systém). Autoimunitní protilátky přítomny nejsou. Zatím není známo, jestli má citlivost genetický komponent.
Citlivost na lepek je považována za onemocnění, které je mírnější a méně nebezpečné než celiakie. To ovšem neznamená, že nemůžete mít stejně silné příznaky (Dr. Fasano uvádí příklad pacientky, která kvůli lepkem způsobené periferní neuropatii skončila na vozíčku). Ovšem v poslední době se objevily převratné nové studie, které přináší nečekaná zjištění. Podle informací citovaných v knize The Autoimmune Fix [2] se zjistilo následující (pro lepší dohledatelnost kopíruji z knihy rovnou odkaz na relevantní studie):
Pravděpodobnost předčasného úmrtí je u pacientů s celiakií o 39% vyšší než u zdravých pacientů. Ovšem u pacientů s citlivostí na lepek je tato pravděpodobnost vyšší o 72%! [4]
Syndrom dráždivého tračníku (IBS) se vyskytuje u 1% pacientů s celiakií, ale až u 30% pacientů s citlivostí na lepek. [5]
Citlivost na pšenici vede k dalším autoimunitním onemocněním ve stejném počtu případů jako celiakie, a někdy i častěji. [6]
U pacientů s citlivostí na pšenici se zjistil dvakrát tak vysoký počet protilátek ANA (antinuclear antibodies) než u pacientů s celiakií. Tyto protilátky jsou přítomny u dalších autoimunitních onemocnění jako je například lupus (SLE), revmatoidní artritida, Sjorgenův syndrom, sklerodermie či polymiozitida. [6]
U pacientů s citlivostí na lepek probíhá silnější systémový zánět než u pacientů s celiakií. [2]
Výše zmíněné důvody a mnoho dalších vede stále více odborníků v této oblasti k tomu, že i citlivost na lepek / pšenici klasifikují jako autoimunitní onemocnění, anebo ji aspoň považují za jejich předstupeň. Prokázal to například Dr. Marios Hadjivassiliou, který je předním neurologem, jenž se specializuje na dopad citlivosti na lepek na funkci mozku.
Pořád si myslíte, že bezlepková dieta je móda? O tom mě nikdo nepřesvědčí!
Na závěr této části si dovolím jednu osobní připomínku: Objevují se i názory, že bezlepková dieta je jen „móda“ a že reakce na lepek jsou smyšlené, nebo že můžou být výsledkem stresu apod. Kdo takovéto věci říká, absolutně nezná problematiku. Reakce na lepek jsou naprosto reálné, a jestli se do celého obrázku zapojuje stres, tak jako následek, a ne příčina. Přijde mi to podobné, jako když kdysi dávno lidé říkali, že leváci si taky vymýšlí, a mají se jednoduše přeučit. Možná je nás, lidí trpících citlivostí na lepek nebo pšenici, jen 6% (a s celiakií jen 1%), ale nic to na pravdě a realitě nemění. Zajímavý článek o vědeckých poznatcích v této oblasti si můžete přečíst zde, anebo jeden ještě podrobnější zde.
Zajímavost: Dr. Fasano ve své knize uvádí, že lepek má „omezenou nutriční hodnotu“ kvůli nízkému obsahu aminokyseliny lysin. Vysvětluje, že je hojně využíván potravinovým průmyslem proto, že má jedinečné vlastnosti jako elastičnost, lepkavost a schopnost zachytávat vzduch, díky kterým je tak ceněn (viz pečené výrobky apod.).
Co si z toho všeho odnáším?
Po přečtení jedné knížky jsem si myslela, že v tom mám jasno. Po přečtení druhé v tom mám ještě jasněji, ale opačným směrem! Myslela jsem si, že je jasné, že celiakie je mnohem vážnější, protože obsahuje autoimunitní prvek – a autoimunitní onemocnění se často u pacientů kupí. Jak ale vidíte z článku, teď už vím, že i „pouhá“ citlivost na lepek pravděpodobně obsahuje autoimunitní prvek, je s ní spojená ještě výraznější míra zánětu a nese s sebou větší pravděpodobnost předčasného úmrtí.
Je mi teď naprosto jasné, že jakmile už kvůli nadcházející biopsii nebudu lepek muset jíst, s úlevou jej ze stravy zase vyřadím.
Pokud můj blog čtete kvůli endometrióze, je navíc dost možné, že tyto nemoci spolu souvisí. Moje gynekoložka mi větu „Nechte se testovat na celiakii.“ řekla už před dvěma lety, v době, kdy jsem začínala s vypouštěním lepku ze stravy. Kdybych tehdy věděla vše, co je v tomto článku, mohla jsem mít jasno už mnohem dřív!
Aktualizováno: Dva a půl roku po sepsání tohoto článku musím podotknout, že lepek snáším lépe než dřív! Myslím, že je to tím, že se mé střevo již (částečně) zahojilo, a tudíž u mě neprobíhá tak silná reakce. Největší potíže, jaké mi teď (nejčastěji) mouka nebo například i rýže dělá, je tzv. „food coma“. Pravděpodobně následkem vysoké hladiny cukru v krvi, a jejího následného pádu, začnu být naprosto unavená, ospalá, až apatická. Když můžu, jdu si zdřímnout, a vzbudím se za tři hodiny. Co se týče zažívacích potíží či psychických reakcí, nemůžu si na ně (v souvislosti s občasným menším množstvím lepku) stěžovat. Jediné, s čím se stále potýkám je akné a dermatologický problém keratosis pilaris (Sarah Ballantyne ho popisuje na konci tohoto podcastu a Stefani Ruper zase v tomto). Jsem ráda, že se mé tělo uzdravuje a že vidím tento pozitivní vývoj.
[1] Alessio Fasano, MD. Gluten Freedom. The Nation’s Leading Expert Offers the Essential Guide to a Healthy, Gluten-Free Lifestyle. Wiley General Trade (Turner Publishing Company), 2014
[2] Dr. Tom O’Bryan. The Autoimmune Fix. How to Stop the Hidden Autoimmune Damage That Keeps You Sick, Fat, and Tired Before It Turns Into Disease. Rodale Books, 2016
[3] http://www.thepaleomom.com/gluten-cross-reactivity-update-how-your-body-can-still-think-youre-eating-gluten-even-after-giving-it-up/
[4] J.F. Ludvigsson et al., “Small-Intestinal Histopathology and Mortality Risk in Celiac Disease,” Journal of the American Medical Association 302, no. 11 (Sep 16, 2009): 1171-78
[5] A. Carroccio et al., “Non-Celiac Wheat Sensitivity Diagnosed by Double-Blind Placebo-Controlled Challenge: Exploring a New Clinical Entity,” American Journal of Gastroenterology 107, no. 12 (Dec 2012): 1898-906
[6] A. Carroccio et al., “High Proportions of People with Nonceliac Wheat Sensitivity Have Autoimmune Disease or Antinuclear Antibodies,” Gastroenterology 149, no. 3 (Sep 2015): 596-603
