Experiment s lepkem
Jak jsem už psala ve svém článku o celiakii, okolnosti mě donutily provést experiment s lepkem; znovu jej - po asi roce a půl (téměř) bezlepkové stravy - na šest týdnů zařadit, aby bylo možné při endoskopickém vyšetření a provedení biopsie vyloučit celiakii.
Nebylo to snadné, ale byla to bezpochyby cenná zkušenost. Ráda bych se s vámi podělila o pár věcí, které jsem si při tomto experimentu uvědomila. Samozřejmě, každý jsme jiný a jinak reagujeme, ale snad vám některé mé zkušenosti přijdou zajímavé nebo poučné.
1. Cesta k optimálnímu zdraví nikdy nekončí.
…a za každou zatáčkou se naučíme něco nového. A rovnou bych ještě dodala, že nikdy není rovná, ale vede přes hory a doly, řeky a jezera. Já jsem se na cestu alternativního přístupu vydala někdy před dvěma a půl lety. A poté, co jsem přečetla první sadu knížek a uvědomila jsem si, v čem spočívají základy, jsem měla chvíli pocit, že je to všechno přece strašně jasné a logické a že jsem našla super návod, jak se rychle zbavit svých dlouhodobých potíží.
Ale teorie je něco jiného než praxe. Je úžasné (a velmi motivující) poslouchat příběhy lidí, kterým se díky změně stravy a životního stylu výrazně zlepšilo zdraví. Ovšem na papíře máte před sebou syntetizovaný příběh, který přečtete za pět minut. Vypadá to, že všechno jde snadno a rychle. A pak, když se do stejných změn pustíte sami, vám dojde, že to tak hladce nepůjde.
Ze začátku jsem viděla super pokrok a byla jsem ohromně motivovaná. Ale po půl roce, po roce, po roce a půl jsem si uvědomila, že každou chvíli narážím na nějakou překážku. S postupem času jsem si uvědomovala, že můj organismus reaguje na víc a víc potravin, a mně nezbývá, než je vyřadit; překonat slabou vůli (čokoláda a sladkosti jsou mojí zhoubou); nebo třeba řešit praktické problémy (cestování, a vůbec stravování se mimo domov).
A pak mi to konečně došlo: Hlavní je neustále postupovat kupředu a udržet ten správný směr. Samozřejmě, občas udělám pět kroků dopředu, a dva dozadu. Někdy dokonce jeden dopředu, a tři dozadu. Každý krok zpět mi pomůže uvědomit si něco nového a něco mě naučí. Důležité ale je, abych neustále postupovala tím správným směrem. Čím víc kroků dopředu zvládnu, tím líp. Ale nesmím si naivně myslet, že jsem natolik silná, že nikdy nezakopnu.
2. Můj pokrok byl větší, než jsem si sama uvědomovala.
Zdá se, že člověk si uvědomí, jak dobře na tom je, až ve chvíli, kdy na tom začne být výrazně hůř. Poslední dobou u mě začal převládat pocit, že se mi nedaří všechna pravidla dodržovat tak přísně, jak bych měla. Přišlo mi, že po tak velkém úsilí už bych dávno měla být bez sebemenších problémů a bolestí, a nebyla jsem spokojená s tím, jak rychle se můj organismus uzdravuje. Říkala jsem si, že jsem vyvinula tolik úsilí a že znám tolik informací, že by můj reálný stav měl vypadat mnohem růžověji, než ve skutečnosti vypadal.
A pak jsem se pustila do experimentu s lepkem. Najednou se mi úplně změnila perspektiva. Zažívací problémy? Bolesti břicha? Vyrážka? Únava? Psychické problémy jako úzkosti, plačtivost, podrážděnost, nesoustředěnost nebo deprese? Vždyť já jsem po těch dvou a půl letech svého snažení vlastně už skoro zapomněla, co tyhle věci znamenají! Takže i když mi teď s lepkem bylo mnohem hůř, bylo to pro mě skvělé ponaučení. Došlo mi, že jsem si vůbec neuvědomila, že je mi líp a že uzdravování probíhá.
3. Všechno je otázka zvyku a návyky se dají přeučit.
Když mluvím s někým o tom, že se vyhýbám obilovinám, mléčným výrobkům, luštěninám, že nejím rýži, brambory, ani kukuřici, a že vajíčka mi dělají zle, tak se na mě zděšeně dívá s otázkou, co vlastně vůbec jím. Odpovím mu, že můžu veškeré maso, ryby a mořské plody, stovky druhů zeleniny a ovoce, a navíc si doma peču vlastní zdravé dobroty. I tak se mi ale dostane odpovědi, že on by něco takového „prostě nemohl“. Jenže mohl.
Já bych nedokázala zničehonic uběhnout maraton (vlastně pochybuju, že bych momentálně zvládla i třeba 10 km). Velká změna se nedá udělat z dne na den. Ale dá se jí dosáhnout, pokud člověk denodenně pracuje na malých změnách, a postupně si tak vytvoří návyk.
A jako u všech návyků, bez vědomého úsilí a vědomého působení na naše chování to nejde. Já jsem si během experimentu například uvědomila, že se vědomě nutím, abych lepek denně zařadila do stravy. Zjistila jsem, že už úplně automaticky v kantýně obcházím řadu s těstovinami nebo vegetariánským jídlem. Že jsem už dávno přešla housky, které si člověk může vzít k salátu. Že nemám doma mouku, ani cukr, a že by mě ani nenapadlo objednat si v hospodě pivo. Vlastně když jsem chtěla lepek opět zařadit do stravy, musela jsem si vědomě vytvořit návyk.
4. Reakce na lepek jsou reálné.
Ať už bude moje diagnóza jakákoliv, ať to bude něco vážnějšího, nebo se naopak nenajde žádná kolonka, do které bych zapadla, jedno vím naprosto jistě: Mé reakce na lepek jsou reálné.
Upřímně, už se mi ani nechce vysvětlovat a odkazovat na studie o neceliakální citlivosti na lepek. Už nemám potřebu někomu dokazovat, že mi opravdu po lepku a mléku není dobře. Každý má nárok myslet si, co chce. Navíc i rozumím, že pokud někomu celý život nebylo zle, špatně se mu chápe, že jiní s tím bojují neustále. Teď, když se setkám s názorem, že reakce na lepek jsou „vymyšlené“, jednoduše si vzpomenu na období, kdy mi před rokem a půl všichni mí známí neustále říkali, jak najednou strašně dobře vypadám a jak mi to sluší. To, že jsem toho dosáhla změnou stravy a životního stylu, je důležitá informace především pro mě. Nemluvě o tom, že jsem začala mnohem líp vypadat hlavně proto, že jsem se mnohem líp cítila.
Aktualizováno: Dva a půl roku po sepsání tohoto článku musím podotknout, že lepek snáším lépe než dřív! Myslím, že je to tím, že se mé střevo již (částečně) zahojilo, a tudíž u mě neprobíhá tak silná reakce. Největší potíže, jaké mi teď (nejčastěji) mouka nebo například i rýže dělá, je tzv. „food coma“. Pravděpodobně následkem vysoké hladiny cukru v krvi, a jejího následného pádu, začnu být naprosto unavená, ospalá, až apatická. Když můžu, jdu si zdřímnout, a vzbudím se za tři hodiny. Co se týče zažívacích potíží či psychických reakcí, nemůžu si na ně (v souvislosti s občasným menším množstvím lepku) stěžovat. Jediné, s čím se stále potýkám je akné a dermatologický problém keratosis pilaris (Sarah Ballantyne ho popisuje na konci tohoto podcastu a Stefani Ruper zase v tomto). Jsem ráda, že se mé tělo uzdravuje a že vidím tento pozitivní vývoj.
5. Psychické reakce na lepek byly v mém případě ještě horší než fyzické.
Toto pro mě bylo dost zajímavé zjištění. Z mnoha zdrojů vím, že lepek (stejně jako propustné střevo či dysbióza) má vliv na činnost mozku. Ale i tak jsem si nikdy pořádně neuvědomila, jak moc se mi za poslední rok a půl zlepšila psychika.
Opět, je to důležité zjištění hlavně pro mě, ale pokládám za dobré zmínit to pro případ, že by se někomu z vás stalo, že na sobě pociťujete něco podobného. Určitě to cítíte správně a určitě „neblbnete“! Vím, jak snadno člověk sklouzne k tomu, že o sobě začne pochybovat. Ale nemusíte! Pokud vám váš instinkt říká, že vám škodí lepek, nebo víno, nebo ibuprofen, je dost velká pravděpodobnost, že na tom něco bude. I když například váš doktor něčemu takovému nevěří. Věřte tomu, že existuje 99% pravděpodobnost, že se ve světě objevila alespoň jedna dvě studie, které došly ke stejnému závěru.
6. Na velikosti porce záleží.
Toto je opět zcela individuální zjištění a zmiňuji je proto, že z vlastní zkušenosti vím, jak člověku pomáhá vědět, že i jiní zažívají něco podobného.
U mě skutečně platilo pravidlo, že čím větší porci lepku jsem snědla, tím horší potíže (jak fyzické, tak psychické) se mi objevily.
Kromě viditelných reakcí v těle probíhají samozřejmě i reakce, které nevnímáme. A i ty mohou být dost vážné, nebo alespoň postupem času, pokud se neodstraní jejich příčina, mohou vést k viditelným problémům. Já například díky nově přečteným knihám teď vím (viz můj první pod, že člověk se pořád něco učí a cesta ke zdraví nikdy nekončí), že u autoimunitních onemocnění by lepek a mléčné výrobky měly být vyloučeny stoprocentně a napořád. Mají takový vliv na imunitní systém (mléko kvůli křížové reakci), že ubližují všem, kterým bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění.
7. Vědomě si ubližovat je nejhorší.
Pokud jste někdy zkoušeli eliminační dietu, možná to znáte. Někdy si tak strašně přejete o danou potravinu nepřijít (u mě je to například kakao), že i když při jejím opětovném zavedení máte reakci, přimhouříte nad tím oči.
Tím se dostávám zpět ke svému prvnímu bodu (uzdravování je nikdy nekončící cesta). Protože reaguju na tolik potravin, tento přístup jsem zažila několikrát. To, že nemůžu například vajíčka nebo kakao, se mi hrozně nehodí. A nelíbí. Ale realitu bohužel nezměním (a navíc existuje do budoucna šance, že se mi střevo zahojí a můj organismus tyto potraviny začne opět tolerovat).
Experiment mi v tomto zavírání očí před problémem dost pomohl. Najednou jsem si musela začít vědomě ubližovat. A mému tělu se to nelíbilo. Bylo mi špatně, bolelo mě to, ničilo mě to psychicky. Až teprve díky tomu jsem si pořádně uvědomila, jak je nesmyslné podkopávat proces uzdravování jen proto, že se mi nechce vzdát se některé potraviny (protože na ni mám strašnou, ale strašnou chuť, nebo prostě pro to, že hledání schůdných alternativ stojí další úsilí).
Zdraví mám jenom jedno. A věřte, že když se vám najednou objeví například neurologické potíže a vy se začnete bát, že se třeba jednou nebudete moct postavit na vlastní nohy, všechno získá novou perspektivu.
8. Paleo (pečení) je mnohem chutnější!
To nejlepší jsem si nechala na konec. Za těch šest týdnů jsem si uvědomila, že třeba takové těstoviny nemají samy o sobě žádnou chuť, pokud je nepřelijete nějakou chutnou omáčkou (což jde dost špatně, když nemůžete ani mléčné výrobky, ani rajčata). A moje pokusy o „zdravější“ pečení s lepkem, kdy jsem do bábovky nebo perníku, dala záměrně jen minimum cukru, naprosto ztroskotaly, protože samotná mouka nebo těsto jsou vlastně bez chuti. Koláče z obchodu mi chutnají proto, že je v nich použito tolik cukru, že tu „nijakou“ chuť mouky přebije.
Na druhou stranu mé paleo varianty používají takové suroviny, které chuť samy o sobě mají. Taková celerová, pórková nebo fenyklová kaše… Nebo kokosový krém… Ovoce v pečených dobrotách… Mix skořice, muškátového oříšku a hřebíčku v dýňovém koláči… A navíc mají mnohem vyšší nutriční hodnotu! Můžete se podívat na mou stránku s recepty a vyzkoušet to sami.
Nejen, že je mi díky paleo líp, ale také dbám na to, aby moje strava byla co nejrozmanitější. (Naschvál: Kolik druhů ovoce a zeleniny sníte každý den nebo každý týden?). A moje chuťové pohárky jsou naprosto spokojené.
Podělit se o zkušenosti pomáhá
Za poslední dva měsíce jsem na tom byla opravdu se silami dost u konce. V takových chvílích mi pomáhá přečíst si zkušenosti ostatních, kteří si museli vybojovat podobné bitvy. Tento článeček je takovým poděkováním ostatním blogerům. Snad vám dodá pozitivní energii.