aneb Občas je třeba změnit kurz
Tentokrát mám pro vás takové spíše osobní zamyšlení. Uvědomuju si, že většina článků na mém blogu vyznívá tak, že změny stravování a životního stylu jsou hračkou a že stoprocentně zabírají. Mé články jsou nejen plné informací, ale i odhodlání a přesvědčení, že změny pomohou i vám. A to je mým cílem! Chci vám dodat naději a motivovat vás, abyste tyto změny učinili také.
Najdete zde ale i články, které jsem psala v těžkých chvílích, kdy se věci nevyvíjely tak, jak bych si přála. Je pro mě důležité dělit se s vámi i o takové momenty. Takový je prostě život a mně samotné pomáhá dozvídat se, jak bojují ostatní.
Jedním z těchto článků je ten s názvem Když člověk míní a život mění. Zmiňuji se v něm mimo jiné i o tom, že jsem se musela vzdát svých oblíbených fyzických aktivit. Stejné téma otevírám v článku Zbožňuju Freeletics, cvičím jógu. A o něčem podobném chci psát i dnes.
Pohyb a sportovní aktivita je pro mě stále problematickým tématem. V minulosti jsem bývala dost aktivní a měla jsem spoustu oblíbených aktivit, včetně tancování salsy, hip hopu, hodin Body Jamu a Body Combatu, nebo cvičení Freeletics (což je cvičení typu HIIT s vlastní vahou). Vlastně ani nevím, jak jsem to všechno zvládala. Respektive jak to zvládalo moje tělo. Myslím, že jsem těžila z toho, že mladý neopotřebovaný organismus má velkou výdrž a schopnost regenerace. Avšak po určité době se tato přirozená schopnost vyčerpala a já začala tak nějak brát z rezerv… až nakonec jednoho dne rezervy prostě došly a já se dostala na dno.
Crash, vyhoření, vyčerpání nadledvinek… můžeme tomu říkat, jak chceme. (Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu vědět s jistotou, co se stalo.) Každopádně moje tělo přestalo takovou zátěž zvládat, začalo protestovat a vysílat varovné signály (v podobě častých bolestí kloubů, špatné regenerace po fyzické aktivitě, bodavých bolestí na mnoha místech v pánevní oblasti, takové zvláštní pálivé bolesti při některých typech sportů, kterou si teď už umím zařadit jako vnitřní krvácení). Myslíte, že jsem poslouchala? Ne! Nechtěla jsem si připustit, že přestávám zvládat to, co šlo dřív relativně hladce. Nakonec jsem se cítila tak špatně a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem musela nechat úplně všeho. (Také teď vidíte, jaká to byla hloupost dojít až na samé dno? Neudělejte stejnou chybu jako já.)
Pojďme se ale posunout do přítomnosti. Rok poté, co se mi toto všechno stalo, a osm měsíců po operaci endometriózy se opět začínám cítit dobře. Tak dobře, že se zase začínám poohlížet po fyzické aktivitě, která nebude spočívat jen v 30-minutové józe a 15-minutovém posilování doma. A protože je pro mě pořád nereálná představa probdělých večerů či nocí na salsových tanečních akcích, rozhodla jsem se, že svou lásku k tanci budu naplňovat na svých oblíbených hodinách Body Jamu, které jsou nastavené jako kardio trénink ve stylu hip hop a house.
Co myslíte, udělá člověk stejnou chybu dvakrát? Já ji rozhodně udělala. Věděla jsem, že hodina je extrémně náročná, že je plná otřesů a poskoků, že budu mít pravděpodobně problémy s fyzičkou. Ale tolik jsem si přála vrátit se k ní, že jsem se rozhodla ignorovat varovný hlásek, který se ozýval někde vzadu v mé hlavě. A co se stalo? Hned první hodinu jsem po 40 minutách musela vzdát, a vůbec to nebylo kvůli špatné fyzičce. Skákání a otřesy mi spustily bolesti z vnitřního krvácení a břicho mě bolí ještě týden poté. Objevily se mi typy bolestí, které jsem už přes rok necítila, na místech, o kterých už přes rok ani nevím. Po mnoha měsících se mi vrátily bolesti kloubů. Moje svaly byly zanícené tak, že jsem přes bolest nedokázala pořádně spát (což už jsem taky víc než přes rok nezažila). Pěkně jsem si to obrečela, protože jsem se ke svému oblíbenému Body Jamu opravdu chtěla vrátit.
A teď to nejdůležitější na závěr: Je to těžké! I pro mě, která se vás snaží motivovat pomocí blogu, je těžké udělat důležitou změnu (v tomto případě se vzdát oblíbené činnosti, která je pro zdravého člověka fyzicky přínosná a která mi navíc přináší obrovské potěšení). Je těžké připustit si, že nejsem tak zdravá, jak jsem si myslela (protože jinak by fyzická aktivita nevedla k vnitřnímu krvácení). Je těžké vůbec uvažovat nad tím, jestli se budu moct ke svým oblíbeným koníčkům vůbec někdy vrátit. (Moc se tím netrápím, protože věřím, že když budu trpělivá a budu hledat řešení, nějaké uspokojivé najdu. Tyto negativní myšlenky se mi do mysli ale přesto vkrádají.)
Stojím na rozcestí a je těžké donutit se vydat se tou správnou cestou. Napravo je cesta, kterou jsem prošla už několikrát a kterou mám ze srdce ráda - Body Jam. Cesta, která je pro většinu lidí přínosná a na jejím konci najdou lepší zdraví. Cesta, na jejímž konci ale právě mě čekají velké problémy. Nalevo je cesta, kterou jsem se už několikrát vydala a nikdy mě moc nenadchla. Cesta, která mě moc neláká, ale o které vím, že mi pomůže, a neublíží. Zkusím začít chodit na hodiny Body Balance (kombinace jógy a tai-chi) a budu doufat, že mě začnou bavit alespoň z poloviny jako Jamování. Jak se zpívá v jedné písničce od Rolling Stones: “You can’t always get what you want. But if you try, sometimes you find you get what you need.”
Vím, že jediná správná volba je vydat se cestou, kterou potřebuju, a ne kterou bych chtěla jít. Není to lehké.
Takže až se budete příště rozhodovat, zda udělat ten či onen ozdravný krok, a váš vnitřní hlas se bude bouřit a volat na vás, že se mu do toho nechce a že to není fér, vzpomeňte si na tento článek. Možná to není fér, a určitě to není jednoduché. Ale jde to. Jde vydat se cestou, která se nám moc nelíbí a s těžkým srdcem za sebou nechat tu, kterou máme rádi. Kdoví, možná na konci té správnější cesty zjistíme, že i tento směr nás dovede tam, kam jsme si přáli jít hned napoprvé.
Comments