top of page

Když člověk míní a život mění

Aktualizováno: 3. 6. 2019

aneb Novoroční předsevzetí už v půlce listopadu




Celý tento blog se snažím zaměřovat více fakticky, než osobně. Samozřejmě, ve chvíli, kdy člověk píše o ženském zdraví a o zažívání, míra „neosobnosti“ je dost malá. A navíc sama vím, jak moc mně samotné pomáhá číst si osobní příběhy  lidí, které sužují podobné problémy.


Ale přesto. Blog v češtině jsem se rozhodla založit hlavně proto, že neustále ležím v knížkách od anglicky píšících autorů a sleduju anglicky psané blogy. Termíny jako „funkční výživa“ nebo „integrovaná medicína“ prostě zatím v českém prostoru moc nenajdeme. A tak je můj blog takovou kombinací výtažků z nově objevených poznatků z jiných koutů světa a vlastních experimentů a pocitů.


Tento příspěvek je ale jiný, je čistě osobním zamyšlením. Zvěřejňuju ho opět s tím, že možná někomu v podobné situaci pomůže.



Člověk míní a život mění


Když jsem poprvé pochopila, co tato věta znamená, myslela jsem si, že se vztahuje na velké životní události - někoho propustí z práce, někdo zjistí, že nemůže mít děti, anebo někomu najdou rakovinu v pokročilém stádiu.


Ještě před dvěma lety, když jsem se vydala na cestu paleo a AIP, jsem pořád byla na tisíc procent přesvědčená, že svůj osud si každý do velké míry formuje sám. A vlastně jsem o tom přesvědčená pořád. Každý je sám odpovědný za to, jakou hru bude hrát s kartami, které mu život nadělil. Ale teď poprvé za ty poslední dva roky si začínám uvědomovat, že svůj osud můžeme změnit jen do určité míry. Život může měnit i docela malé, téměř každodenní záležitosti.


Co přesně tím myslím? Podělím se s vámi o to, v kterých životních oblastech by mě dřív ani nenapadlo, že budu muset dělat ústupky. Ráda bych, aby moje příklady byly přínosným sdělením pro ty, kteří také bojují s chronickými zdravotními potížemi. Aby jim pomohly si uvědomit, že se člověku nevyhnutelně změní život.


Není to ale nutně změna k horšímu, je to jen změna perspektivy. Ze všeho se dá poučit a člověk z toho rozhodně vyjde silnější. Život je krásný, i když si ho nemůžeme nalajnovat přesně tak, jak jsme si dřív mysleli.




Fyzická aktivita


STARÝ ŽIVOT:

Ještě před dvěma lety jsem byla takový ten šílenec, co se téměř vždy a za všech okolností donutil čtyřikrát týdně na nějakou bláznivou kardio hodinu do fitka. Pokud znáte hodiny Les Mills (můj nejoblíbenější byl Body Combat a Body Jam), určitě chápete, jak návykový a úžasný pocit je zavřít se na hodinu se skupinou stejných šílenců, kteří za zvuků nejmodernější taneční a/nebo akční hudby ze sebe vydají fyzické maximum. To samé platí o Freeletics, o kterém jsem psala už ve svém předchozím článku. Nedělala jsem to jen kvůli hezké postavě, dělala jsem to kvůli endorfinům, kvůli super hudbě, super partě, radosti z pohybu, a úžasného pocitu z překonávání sama sebe.


NOVÝ ŽIVOT:

Kdo by si kdy pomyslel, že se dostanu do fáze, kdy tak tak zvládnu dát 20 minut jógy dvakrát týdně a jednu poklidnou hodinu hip hopu. Mrzí mě to a ten úžasný pocit fyzické zdatnosti mi chybí. Ale člověk míní a život mění. Moje tělo prostě takovou zátěž nezvládá. Jsou týdny, kdy nezvládne kromě chůze do práce žádnou jinou fyzickou aktivitu. A pokud chci být zdravá, nezbývá mi než mému organismu naslouchat a netrápit se nad něčím, co v dohledné době nemůžu změnit. Protože se teď znám zase o něco líp, vím, že řešení spočívající v několika ibuprofenech denně je pro mě nepřijatelné (o hormonální antikoncepci nemluvě). Je to nepřirozený způsob, jak zakrýt reálnou příčinu problémů a problémy odsunout na neurčito do budoucna. A takovou cestu já volit nechci. Takže mi nezbývá než zvolnit a učit se mít radost z nových forem pohybu.




Společenský život


STARÝ ŽIVOT:

Jsem od přírody společenský člověk (i když musím přiznat, že v posledních měsících o tom začínám někdy dost pochybovat), a proto jsem vždy byla pro každou společenskou akci – ať už celodenní sportovní den s parťáky z fitka, nebo drink s kamarády v pátek večer, kolaudaci nového bytu, narozeninovou párty nebo půlnoční sraz na pozdní salsa večer. Pracuju se španělštinou, a tak mi není cizí španělský přístup k fiestám – vyrazíme o půlnoci a budem pařit až do rána. Věřte, že člověk se s bandou „latinos“ opravdu nenudí a nějaká únava mu ani nepřijde na mysl.


NOVÝ ŽIVOT:

Momentálně mám problém slíbit i svým nejlepším kamarádům, že zajdeme po práci na čaj. Zvládám kontakt s pár nejbližšími přáteli a nezbývá mi, než všechno ostatní smutně pozorovat zpovzdálí. Mrzí mě to, a hlavně se bojím, že z té usměvavé holky plné energie se stane zahořklý vlk samotář. Ale člověk míní a život mění. Pokud si chci zachovat naději, že někdy v budoucnu mi zase bude líp a budu moct svým blízkým věnovat víc času, nezbývá mi, než se smířit s tím, že teď na společenských akcích budu chybět.