aneb Novoroční předsevzetí už v půlce listopadu
Celý tento blog se snažím zaměřovat více fakticky, než osobně. Samozřejmě, ve chvíli, kdy člověk píše o ženském zdraví a o zažívání, míra „neosobnosti“ je dost malá. A navíc sama vím, jak moc mně samotné pomáhá číst si osobní příběhy lidí, které sužují podobné problémy.
Ale přesto. Blog v češtině jsem se rozhodla založit hlavně proto, že neustále ležím v knížkách od anglicky píšících autorů a sleduju anglicky psané blogy. Termíny jako „funkční výživa“ nebo „integrovaná medicína“ prostě zatím v českém prostoru moc nenajdeme. A tak je můj blog takovou kombinací výtažků z nově objevených poznatků z jiných koutů světa a vlastních experimentů a pocitů.
Tento příspěvek je ale jiný, je čistě osobním zamyšlením. Zvěřejňuju ho opět s tím, že možná někomu v podobné situaci pomůže.
Člověk míní a život mění
Když jsem poprvé pochopila, co tato věta znamená, myslela jsem si, že se vztahuje na velké životní události - někoho propustí z práce, někdo zjistí, že nemůže mít děti, anebo někomu najdou rakovinu v pokročilém stádiu.
Ještě před dvěma lety, když jsem se vydala na cestu paleo a AIP, jsem pořád byla na tisíc procent přesvědčená, že svůj osud si každý do velké míry formuje sám. A vlastně jsem o tom přesvědčená pořád. Každý je sám odpovědný za to, jakou hru bude hrát s kartami, které mu život nadělil. Ale teď poprvé za ty poslední dva roky si začínám uvědomovat, že svůj osud můžeme změnit jen do určité míry. Život může měnit i docela malé, téměř každodenní záležitosti.
Co přesně tím myslím? Podělím se s vámi o to, v kterých životních oblastech by mě dřív ani nenapadlo, že budu muset dělat ústupky. Ráda bych, aby moje příklady byly přínosným sdělením pro ty, kteří také bojují s chronickými zdravotními potížemi. Aby jim pomohly si uvědomit, že se člověku nevyhnutelně změní život.
Není to ale nutně změna k horšímu, je to jen změna perspektivy. Ze všeho se dá poučit a člověk z toho rozhodně vyjde silnější. Život je krásný, i když si ho nemůžeme nalajnovat přesně tak, jak jsme si dřív mysleli.
Fyzická aktivita
STARÝ ŽIVOT:
Ještě před dvěma lety jsem byla takový ten šílenec, co se téměř vždy a za všech okolností donutil čtyřikrát týdně na nějakou bláznivou kardio hodinu do fitka. Pokud znáte hodiny Les Mills (můj nejoblíbenější byl Body Combat a Body Jam), určitě chápete, jak návykový a úžasný pocit je zavřít se na hodinu se skupinou stejných šílenců, kteří za zvuků nejmodernější taneční a/nebo akční hudby ze sebe vydají fyzické maximum. To samé platí o Freeletics, o kterém jsem psala už ve svém předchozím článku. Nedělala jsem to jen kvůli hezké postavě, dělala jsem to kvůli endorfinům, kvůli super hudbě, super partě, radosti z pohybu, a úžasného pocitu z překonávání sama sebe.
NOVÝ ŽIVOT:
Kdo by si kdy pomyslel, že se dostanu do fáze, kdy tak tak zvládnu dát 20 minut jógy dvakrát týdně a jednu poklidnou hodinu hip hopu. Mrzí mě to a ten úžasný pocit fyzické zdatnosti mi chybí. Ale člověk míní a život mění. Moje tělo prostě takovou zátěž nezvládá. Jsou týdny, kdy nezvládne kromě chůze do práce žádnou jinou fyzickou aktivitu. A pokud chci být zdravá, nezbývá mi než mému organismu naslouchat a netrápit se nad něčím, co v dohledné době nemůžu změnit. Protože se teď znám zase o něco líp, vím, že řešení spočívající v několika ibuprofenech denně je pro mě nepřijatelné (o hormonální antikoncepci nemluvě). Je to nepřirozený způsob, jak zakrýt reálnou příčinu problémů a problémy odsunout na neurčito do budoucna. A takovou cestu já volit nechci. Takže mi nezbývá než zvolnit a učit se mít radost z nových forem pohybu.
Společenský život
STARÝ ŽIVOT:
Jsem od přírody společenský člověk (i když musím přiznat, že v posledních měsících o tom začínám někdy dost pochybovat), a proto jsem vždy byla pro každou společenskou akci – ať už celodenní sportovní den s parťáky z fitka, nebo drink s kamarády v pátek večer, kolaudaci nového bytu, narozeninovou párty nebo půlnoční sraz na pozdní salsa večer. Pracuju se španělštinou, a tak mi není cizí španělský přístup k fiestám – vyrazíme o půlnoci a budem pařit až do rána. Věřte, že člověk se s bandou „latinos“ opravdu nenudí a nějaká únava mu ani nepřijde na mysl.
NOVÝ ŽIVOT:
Momentálně mám problém slíbit i svým nejlepším kamarádům, že zajdeme po práci na čaj. Zvládám kontakt s pár nejbližšími přáteli a nezbývá mi, než všechno ostatní smutně pozorovat zpovzdálí. Mrzí mě to, a hlavně se bojím, že z té usměvavé holky plné energie se stane zahořklý vlk samotář. Ale člověk míní a život mění. Pokud si chci zachovat naději, že někdy v budoucnu mi zase bude líp a budu moct svým blízkým věnovat víc času, nezbývá mi, než se smířit s tím, že teď na společenských akcích budu chybět.
Cestování
STARÝ ŽIVOT:
Možná to znáte. Je vám třicet, konečně jste získali dobrou práci a můžete si na chvíli vydechnout. Vyděláváte dobrý plat, rodinu zatím nemáte, a tak je ideální příležitost dohnat ty roky, co jste během univerzity jen seděli a šprtali (abyste mohli získat tu vysněnou práci). Cestování mě baví, ať už s přítelem, s kamarádkou nebo sama. Každé místo má svou vlastní magickou atmosféru a je úžasné jej objevovat. Navíc cestování samotná má (alespoň pro mě) obrovské kouzlo toho, že si dopřeju pauzu, čas sama se sebou, jakousi aktivní meditaci. Takže dřív jsem využila každou příležitost, co jsem měla. Opakované výlety do mého milovaného Skotska, prodloužené pracovní cesty sama nebo s nejlepší kamarádkou, výlety na sportovní akce nebo třeba salsa kongresy. Paráda, mnohem lepší než utratit peníze za nepotřebné věci.
NOVÝ ŽIVOT:
Pokud jde o cestování, vlastně jsem se s svým novým životem ještě pořádně nesmířila. Ale po posledním prodlouženém víkendu asi budu muset. Dostala jsem zrovna menstruaci a tři dny bojovala s takovými bolestmi, že jsem tak tak dokázala stát na nohách víc než dvě hodiny denně. Věta „Mrzelo mě to.“ ani zdaleka nemůže pokrýt to, jak strašně moc mi z toho bylo smutno. Člověk míní a život mění, a mě čeká dlouhý proces smiřování se s tím, že v tuto chvíli je pro mě asi nejlepší v dohledné době zůstat doma a pečovat o sebe. Postupem času se, doufám, naučím plánovat si cesty podle svého cyklu (naštěstí relativně pravidelného) a podle plánovaných lékařských zákroků.
Mimochodem, objevila jsem skvělou knížku WomanCode od Alisy Vitti, ve které autorka přesně píše o tom, jak je pro ženy s hormonální nerovnováhou důležité co nejvíce respektovat svůj měsíční cyklus a prakticky plánovat svůj život kolem něj. Je to skvělý přirozený způsob (společně s dalšími důležitými změnami životního stylu), jak dopřát tělu to, co potřebuje, a nenutit ho k tomu, co stejně nezvládá.
Profesní a intelektuální sféra
STARÝ ŽIVOT:
Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo získat svou vysněnou práci a teď pracuju jako simultánní tlumočnice pro evropské instituce. Práce je to velmi specifická, zajímavá a hlavně, intelektuálně dost náročná. Člověk se musí dokázat maximálně soustředit, provádět souběžně mnoho činností a umět se rozhodnout během méně než vteřiny. Navíc tlumočník musí perfektně ovládat několik jazyků a musí se neustále vzdělávat, protože každý den pracuje na zasedání s jinou odbornou tematikou. A já toho všeho dosáhla a měla jsem dost energie na to, abych to všechno po drsném prvním roce začala (relativně) hladce zvládat. Byla jsem na sebe hrdá, jak rychle mi to myslí, jak zvládám pohotově reagovat, a že i na konci svého půlhodinového bloku (tlumočníci se při práci kvůli velké náročnosti pravidelně střídají) ještě neodpadávám a zvládla bych ještě chvíli pracovat. Navíc jsem na konci náročného dne ještě plná energie a těším se do fitka na svou oblíbenou hodinu. K tomu všemu jsem se ještě zvládla za tři roky obstojně naučit francouzsky. A založila jsem tento blog, jako svůj velký koníček! I díky němu mám důvod se neustále dále informovat a vzdělávat.
NOVÝ ŽIVOT:
I když se mi do toho moc nechce, musím si přiznat, jak moc mě práce poslední dobou vyčerpává. Zvládnout svůj půlhodinový blok mě stojí tolik energie a úsilí, že už po hodině v práci jsem tak akorát zralá na dvouhodinového šlofíka. Musela jsem si dokonce teď poslední dva měsíce vzít částečné volno a pracovat jen tři dny v týdnu. Z mých oblíbených pracovních cest, které jsem si vždy navíc k práci dokázala ještě zpříjemnit procházkami a prodlouženým víkendem, se stala doslova noční můra. Někdy jsem po nich byla tak vyčerpaná, že jsem se bála, že druhý den nebudu schopná vstát z postele. Najednou mám problém vzít do ruky knížku a dělat si zní poznámky (což mě dřív ohromně bavilo a motivovalo). Moje studium francouzštiny stagnuje a veškeré plány na spousty článků na blogu leží u ledu. Člověk míní a život mění. Plány na studium holandštiny a dálkové studium funkční výživy zůstávají v šuplíku. Dívám se na ně zatím zpovzdálí jako na takový velký sen do budoucna.
Je to těžké i pro partnera
Do diskuze o partnerských vztazích se mi moc nechce pouštět, protože a) na ně nejsem vůbec odborník, a b) člověk může být v životě ve zcela různých fázích. Jedno je ale jisté: Pokud jsem dlouhodobě nemocná, musím se o sebe starat a přistupovat k životu zodpovědně ať už jsem spokojeně single, mám za sebou právě bolestný rozchod, těším se na svatbu nebo se musím starat o děti. V této oblasti života heslo „Člověk míní a život mění.“ platí snad ještě dvojnásob.
Přesto bych ale chtěla zmínit, že dlouhodobá nemoc je těžká i pro partnera. Najednou to nejsem já sama, kdo musí přehodnotit své plány a sny, ale bohužel se jim musí přizpůsobit všichni zúčastnění. Vnitřní sílu musí najít oba a není to vůbec jednoduché.
Novoroční předsevzetí už v půlce listopadu
Všechno, co jsem tady popsala, na papíře možná ani nevypadá tak děsivě. Ale pro mě to děsivé je – měním se sama sobě před očima, a navíc k horšímu (respektive takový je můj první instinktivní pocit). Ve spoustě věcí se vlastně musím přizpůsobovat situaci.
A tak nemůžu bilancovat spořádaně a strukturovaně na konci roku, jako většina smrtelníků, ale musela jsem se do toho pustit už teď.
Do příštího roku mám jedno velké předsevzetí: Respektovat své zdraví a přizpůsobit mu celý svůj život. Tak jako momentálně u spousty věcí, ani u předsevzetí si nemůžu moc vybírat. Nemůžu si zvolit, že se budu příští rok soustředit na kariéru nebo na budování fyzické kondice. Nemůžu si naplánovat cestu na Kubu, anebo studijní pobyt ve Francii. Nemůžu, nebo vlastně nechci. Vlastně bych mohla jít proti přirozenému instinktu a mohla bych tvrdohlavě vyvinout veškeré síly na to, abych si „prosadila svou“. Jenže já vím, že když budu bojovat proti svému tělu, tak zvítězím jen na chvíli. A pád, co bude následovat, bude ještě tvrdší.
Moje listopadové předsevzetí bude nakonec pokorně v liniích potřeb mého organismu: Budu hodně odpočívat a učit se vzkvétat díky mírným aktivitám jako jsou procházky nebo jóga. Budu po večerech sedět doma a poslouchat hudbu nebo plést. Cestování příští rok omezím na minimum a naplánuju si je jen ve chvíli, kdy budu vědět, že to fyzicky zvládnu a neublíží mi to. A dám si pauzu od velkých profesních či intelektuálních výzev a budu se těšit z malých krůčků kupředu.
Moje přirozenost pořád ještě křičí, že takový rok není dost dobrý, bude nudný, zcela neuspokojivý a nikam mě neposune. Ale člověk míní a život mění. A když se mi podaří dokázat sladit se s osudem, udělám vlastně mnohem větší pokrok směrem k ideálnímu zdraví. A kdoví, možná budu moct o rok později zase mít velké sny.
Aktualizace
Osm měsíců po napsání tohoto článku jsem zase o něco moudřejší a zkušenější. Cítím se výrazně lépe. Ale hlavně, začínám tušit, že do stavu, který článek vystihuje, mě nedostala endometrióza. Respektive ne jen ona. Když se dívám zpět, jsem přesvědčená, že to byla kombinace nemoci, intenzívní fyzické aktivity v podobě HIIT a příliš nízkosacharidového přístupu. I když jsem velký zastánce nízkosacharidové stravy, musím podotknout, že Sarah Ballantyne (autorka autoimunitního protokolu, AIP) jej pro chronicky nemocné nedoporučuje. Kombinace dlouhodobého onemocnění, přílišné fyzické aktivity a nízkosacharidové stravy (a navíc stres / nedostatek spánku / příliš nízký kalorický příjem či půsty / nadměrné množství kofeinu ve stravě) může vést k vysokým nárokům na produkci kortizolu. A to zase vede ke stavu, kterému se říká „vyčerpání / dysfunkce nadledvinek" (v angličtině „adrenal fatigue / dysfunction“). Ten potom může vést k hypofunkci štítné žlázy a dalším potížím. Tento článek podle mého dobře odráží stav vyčerpání nadledvinek, který jsem v té době zažívala (aniž bych rozuměla, že se to děje). O osm měsíců později jsem opět na nohou, plná energie, zotavená z operace a připravená opět se pustit do cvičení, stejně jako mnoha dalších projektů. Pochopila jsem, že více než jeden dva dny nízkosacharidové stravy (v mém případě pod 80g sacharidů denně) u mě spustí varovné signály typu nespavost, únava, zimnice, špatná regenerace po tréninku, bolest v oblasti štítné žlázy (při polykání, i na dotek).
Toto „varování“ nepíšu proto, abych někoho od nízkosacharidové stravy odrazovala (jsem v zásadě jejím zastáncem). Chci jím upozornit, že u chronických onemocnění je třeba postupovat opatrně a možná rizika si uvědomovat. Jsem přesvědčená, že když budete dodržovat protizánětlivou vysokonutriční stravu založenou na opravdových potravinách (typu paleo či AIP), nebude vadit, že váš příjem sacharidů není 50g denně, ale 150g denně. Naopak, dáte tělu prostor zahojit se a nebudete svůj zdravotní stav podkopávat další zátěží. A kdoví, po roce uzdravování možná najednou zjistíte, že jste mnohem silnější a odolnější, a budete svůj režim moci upravit!
