Jaké to je mít chronické bolesti
Bolí mě hlava, a břicho. Jsem ztracená. Bojím se bolesti, která přijde. Přála bych si, aby existoval někdo, kdo by mě vzal za ruku a tou bolestí provedl. Přála bych si, abych se jí mohla úplně odevzdat, ale zároveň někomu předat nad vším kontrolu. Někomu staršímu a zkušenějšímu. Někomu, kdo to všechno zná, kdo rozumí.
Všechnu fyzickou bolest bych ochotně prožila, tu tíhu bych dál nesla sama. Ale kontrolu nad vším ostatním bych předala tomu druhému. Nemusela bych se bát, nemusela bych se snažit být silná, statečná, vydržet to, žít ‘normální’ život. Nemusela bych vstát z postele a muset se jít napít. I ty nejzákladnější činnosti mě bolí, a vyčerpávají.
Nemusela bych vysvětlovat, popisovat a hledat racionální, klidný výklad toho, co se se mnou děje, aby mí nejbližší věděli, čím si procházím. Stejně to nikdy nepochopí a mně to jenom bere energii. Tento týden si nemůžu dovolit ani o kapku přijít. Nevím, odkud čerpat.
Přála bych si, aby existovalo magické místo pro ženy, co prožívají tak velké bolesti, jako já. Místo, kam by mohly před tím nejhorším týdnem v měsíci přijít a příroda by jim dodala sílu na to, co si budou muset opět prožít.
Přála bych si, aby tam čekal někdo, kdo by mi vysvětlil, jaké mají mé bolesti smysl. Chtěla bych vědět, že za tím je nějaký vyšší cíl. Že to, co musím znovu a znovu trpět, slouží nějakému účelu. Že to příroda takto zařídila, protože… nevím. Musí přece existovat nějaký důvod. V magickém světě se vždy za něco bojuje. Třeba to musím snášet proto, aby existovala v ženském světě rovnováha. Třeba trpím já, aby jiné ženy trpět nemusely. Třeba mi to vysává energii proto, aby jí měl někdo jiný dostatek.
Přála bych si, aby mě příroda nenutila si tou pravidelnou bolestí procházet jen tak. Jen proto, aby vyzkoušela, kolik toho vydržím. Aby vyzkoušela, jak dlouho budu zvládat, když mi zabodne do břicha tři nože a řekne: „Žij dál, jakoby se nic nedělo.“ Jak dlouho to bude trvat, než se rozbrečím. Jak dlouho, než si na sebe budu muset pustit tak horkou vodu, že se celá opařím, jen abych tu hroznou bolest něčím přehlušila. Jak dlouho, než začnu přemýšlet nad tím, že by mi bylo líp, kdyby žádný svět neexistoval. Jak dlouho, než budu tak vyčerpaná, že dokážu i s těmi třemi noži v břiše usnout. A jak dlouho bude trvat, než se z toho po týdnu trápení vzpamatuju. Jak rychle se dokážu otřepat a přestat se bát zase normálně hýbat a žít.
Přála bych si, aby tyto hrozivé hrátky přírody měly nějaký smysl.
Přála bych si, aby existovalo magické místo pro ženy jako já. Aby tam na mě čekal někdo starší a zkušenější, aby mě vzal za ruku a dovedl mě tam, kde se s bolestí dokážu vyrovnat. Aby mi dal sílu. Aby mi řekl, že to všechno není zbytečné.
Seznamte se s mojí endometriózou a adenomyózou - i takto vypadají těžké chvíle, které mi nemoc přináší.
Moje poslední menstruace (první po operaci), byl zatím nejhorší zážitek, co mi endo připravila. Měla jsem desetkrát větší bolesti než obvykle, a trvalo to deset dní. Byla jsem na pokraji fyzických sil a psychického zoufalství. Zanechalo to ve mně tak silnou ránu, že jsem se tentokrát dalších měsíčků hrozivě bála. Úplně mě to rozhodilo: úzkost, deprese, obrovský strach, pocit zoufalství a bezmoci.
Už roky vím, že silné emoce musím nechat plynout. Musím je sama sebou nechat prostoupit, ať už je to emocionální bolest, nebo strach. Musí naplnit každou buňku v mém těle a já se jim musím odevzdat. Dělám to na místě, kde se cítím bezpečně a kde si to můžu dovolit. Vždy to skončí obrovským pláčem. Naučila jsem se ale, že slzy všechny emoce vyplaví, a já se pak můžu vrátit zpět do reality, klidnější a stabilnější.
Tentokrát jsem byla před měsíčky tak plná emocí, že jsem došla k závěru, že mi nezbude než nechat tento proces proběhnout. Udělala jsem to ale trošku jinak. K mému pročišťovacímu rituálu jsem přidala ještě techniku volného psaní. A vznikla z toho má Měsíční modlitba. Už odmalička jsem měla v těžkých chvílích tendenci utíkat do fiktivních světů a příběhů. Mám ráda žánr středověké fantasy. Tento kouzelný svět mě vždy uklidní a nabije novou energií.
Dělím se s vámi z mnoha důvodů. Hlavně asi proto, že doufám, že to někomu z vás ve slabé chvilce pomůže. Možná vám to pomůže představit si své vlastní magické místo, které ve vás vyvolá pocit bezpečí, a kde budete moct zbavit se velkého břemene. Možná si začnete psát deník. Nebo najdete nějaký jiný kreativní způsob, jak se s nemocí vyrovnat.
Dělím se také proto, abych ostatním alespoň trochu přiblížila, jak se někdy žena s endometriózou může cítit. Jak se fyzické vyčerpání mísí s tím psychickým, a jak to místy vypadá, že není cesty ven.
Přeju vám hodně síly právě v těch nejtěžších chvílích!
