aneb Co teď dělám jinak než před třemi lety
Často se mě ptáte, co vlastně každý den jím a jak vypadá můj den. Je mi jasné, že takový „návod“ by se hodil, ale problém je, že se to u mě opravdu týden od týdne, ne-li den ode dne liší. Navíc to je velmi individuální. A tak jsem se na to podívala z jiné perspektivy a níže uvádím 10 bodů, které teď dělám výrazně jinak než před třemi lety. Ale ještě předtím se vám přece jen pokusím stručně odpovědět.
Jak už jsem psala v článku Intuice a rituály, naučila jsem se jíst docela intuitivně. Je pravda, že mi to trvalo a že cesta byla trnitá. Ze začátku jsem se řídila pravidly paleo, potom jsem dlouho experimentovala s autoimunitním protokolem, až jsem se nakonec vrátila k paleo upravenému pro vlastní potřeby. Navíc jej nedodržuji na 100%, občas si dám něco bez jakýchkoliv pravidel. Na rozdíl od dřívějška už teď málokdy mám kvůli tomu velké zažívací potíže.
V rámci intuitivního stravování mám výkyvy především ve dvou oblastech – snídaně a (tušíte správně) sladkosti. Mám období (někdy jsou to dny, někdy až týdny), kdy po ránu nezvládám nic pozřít. Už dlouho se nebudím ráno hladová (a věřte mi, bývaly doby, kdy mě hlad hnal z postele pro banán v šest hodin), ale liší se to, jestli mám na nějaké jídlo chuť, nebo ne. Některé dny nemám po ránu na jídlo chuť vůbec a musím si nějakou dobu počkat. V praxi to vypadá tak, že vstanu v osm, nemám na nic chuť, dám si zelený rooibos se lžičkou virgin kokosového oleje a nachystám si nějaké jídlo do práce (pokud ten den pracuju – pokud nepracuju, jídlo neřeším a najím se, až mám hlad / chuť). Jídlo do práce může být v podobě přenosné krabičky se šunkou a mrkví (okurkou, ředkvičkou, a někdy navíc ještě kouskem ovoce), přenosné krabičky s krevetami s vymačkanou citrónovou šťávou a avokádem, přenosnou krabičkou s kouskem mého paleo pečení, a nezřídka s termoskou s ohřátým vývarem či jinou polévkou, anebo rovnou ohřátými zbytky od večeře. Většinou platí, že když je venku zima, lákají mě spíš teplé snídaně, když je teplo, lákají mě studené.
Oběd a večeře u mě zpravidla sestává z masa a vařené (a ideálně i syrové) zeleniny. Nejčastěji kupuju kuřecí stehýnka a špalíčky, kuřecí jatýrka, mleté vepřové / telecí / hovězí, případně libové hovězí maso (a neptejte se mě, z jaké části zvířete je). Někdy koupím kachnu (ne celou, ale co se zrovna namane, buď „řízky“ nebo stehno). Občas se dá v belgických supermarketech sehnat celý králík. Na podzim, když je sezóna, prodává se pravidelně i zvěřina – kančí a srnčí maso. Co se týče ryb, tak nedávno mi konečně přestalo být líto peněz a začala jsem kupovat divokého lososa. Jinak mám ráda ardenského pstruha, pravidelně kupuju taky tuňáka ve sklenici a v Belgii tolik oblíbené slávky. Zbytek ryb vybírám většinou podle akce v obchodě (akorát mi poslední dobou vůbec nechutná treska a podobné ryby). Občas ještě koupím krevety a občas chapadla chobotnice (docela se hodí do salátu, opražená na pánvičce). Zeleninu se snažím kupovat všechnu možnou, kromě lilkovitých. (A nemám ráda dýně.)
Tak jak se u mě mění potřeba snídat, mění se u mě i množství zkonzumovaných potravin. Jsou dny, kdy bych jedla pořád (většinou týden před menstruací a pak 3. až 5. den, kdy už nemám takové bolesti). Takové dny sním 2 000 – 2 400 kalorií. A některé dny zase nemám na jídlo vůbec chuť a vydržím bez něj klidně i dvanáct hodin (a dostanu se třeba jen na 1 300 kalorií za den). Náramně se to hodí, když cestuju. A taky jsem vypozorovala, že mi to vyhovuje, když jsem z něčeho nervózní. (Při nervozitě se mimochodem opravdu doporučuje jídlo vynechat, protože tělo při stresové reakci trávení stejně odsouvá na druhou kolej. Takže příště se do jídla nenuťte, pokud nemáte chuť a vaše nechuť netrvá příliš dlouho.)
No a chuť na sladkosti u mě nějak záhadně střídá jako na kolotoči. Jsou týdny, kdy nemám na sladkosti chuť téměř vůbec (většinou tak jeden týden v měsíci). Jsou týdny, kdy mám velkou chuť na ovoce (přitom jindy si na ně ani nevzpomenu). A jsou týdny, kdy mám chuť na čokoládu, případně mé paleo pečení. Některé dny tu chuť dokážu potlačit nebo si racionálně říct, že mi to za to nestojí. Jindy musím vynaložit docela hodně energie a dovolím si „zdravé mlsání“ (v podobě ovoce nebo paleo). A pak jsou dny, kdy to prostě nezvládnu a den dva si dovolím třeba mléčnou čokoládu, Bounty anebo nějaký klasický dezert. Většinou je to pro mě takový dobrý mentální reset, po kterém mi sladké zase chvíli nechybí. Moc se tím netrápím, i když zastávám názor, že cukr je zcela nevhodná „potravina“, která nemá žádnou výživovou hodnotu, a navíc je prozánětlivá. „Odchylky“ si dovolím jednak proto, že se nechci dostat do restriktivní mentality, kdy si budu neustále opakovat, že něco nesmím, a pak to stejně nevydržím a sním toho o to víc. A jednak proto, že na rozdíl od doby před rokem dvěma se mi podařilo můj trávicí trakt zahojit natolik, že mi občasné zhřešení zdaleka nezpůsobí takové křeče, nadýmání, průjmy a jiné zažívací potíže jako dříve (ovšem na menstruační bolesti, případně vyrážky to má vliv pořád). Celkově vzato se mi daří držet se poměru, který doporučuji ve svém Průvodci pro ženy s endometriózou – tedy asi 50% kalorického příjmu ze zdravých tuků, asi 20% z bílkovin a asi 30% ze sacharidů. Sarah Ballantyne píše, že AIP se dá nastavit buď s nízkým nebo se středním příjmem sacharidů. Takže trápit se nemusím, i když platí, že je dlouhodobě vhodnější sacharidy omezit.
Jak vidíte, žádný jeden „typický“ nebo „ukázkový“ den se u mě vypozorovat nedá. Ale zamyslela jsem se a věci, které teď dělám jinak než v době, kdy jsem o nějakém uzdravování skrz výživu neměla ani tušení, jsem shrnula do deseti bodů. Pozitivní na tom je, že si tyto body můžete vzít jako takové hlavní osy, ale už je zcela na vás, jak si kolem nich poskládáte váš „typický“ den. Je to dost flexibilní, a tím pádem to do svého života může zakomponovat úplně každý.
1. Jím mnohem, mnohem víc zeleniny.
Zelenina v rámci paleo stojí na prvním místě. (Zdůrazňuji opět, že přesvědčení, že paleo je postavené na konzumaci masa, je mýtus.) Stojí mimochodem na prvním místě v řadě dalších stravovacích směrů. Když nám vypadnou obiloviny, mléčné výrobky a luštěniny, a když si chceme dát pozor na to, abychom se neživili jen masem (což je mimochodem prokázáno jako nezdravé), a když chceme relativně omezit přísun sacharidů, nic jiného, než zaplnit talíř zeleninou nám ani nezbude. Ale měli bychom se na to dívat z opačného úhlu pohledu!
Zelenina obsahuje obrovské množství vitamínů, minerálů, enzymů a dalších látek, které jsou pro tělo prospěšné. (Opakování je matkou moudrosti, ale myslím, že do dalších podrobností se nemusím pouštět.) Já jsem se už dostala do situace, kdy mi zelenina po dni dvou prostě začne chybět. Nedovedu si to bez ní už představit.
Nemluvě o tom, že jsem si vypěstovala takový zvláštní zvyk všímat si, co nabízí obchody či bistra kolem mě, a často musím kroutit hlavou nad tím, jak malou výživovou hodnotu nabízí. Maso a zelenina v sobě totiž skrývají nejvyšší výživovou hodnotu (společně s ovocem, které je ale bohaté na cukr). Luštěniny stojí až za nimi. Mléčné výrobky také, o obilovinách a rýži, které neobsahují živiny už téměř žádné, ani nemluvě. Takže do toho! Zaplňte talíř vždy dvěma třetinami zeleniny.
2. Jím mnohem víc zdravých tuků (a těm nezdravým se vyhýbám).
Nikdy jsem nepatřila k těm, co by se nějak extrémně děsili konzumace tuků. Ale je pravda, že jsem byla součástí mainstreamu a brala jsem jako samozřejmost, že nízkotučné výrobky jsou zdravější. Teď už ale vím, že tělo kvalitní tuky potřebuje pro zvládnutí obrovského množství činností (a náš mozek také!). A už také vím, že je rozdíl mezi zdravými tuky a těmi vysoce průmyslově zpracovanými. Průmyslově zpracované tuky prochází mnoha fázemi procesu, během kterého ztratí prakticky veškeré živiny, a naopak se v nich množí prozánětlivé omega-6 kyseliny a volné radikály. Mezi takovéto tuky patří například řepkový, kukuřičný či slunečnicový olej. Z prospěšných tuků naopak používám živočišné tuky z kvalitních zdrojů (tučné maso, kachní sádlo), extra virgin olivový olej, virgin kokosový olej a někdy i avokádový olej. Pokud nemáte reakci na ořechy, můžete používat i ořechové oleje a másla. Více o tucích si můžete přečíst v mém článku Proč potřebujeme více tuku. A hlavně jimi nešetřete!
3. Jím mnohem, mnohem méně obilovin, mléčných výrobků a luštěnin.
Když jsem se poprvé rozhodla, že přejdu na paleo, byl to docela šok. Už jsem za sebou sice měla asi dva týdny bez mléčných výrobků (které mi jako takové nechyběly, ale nestačila jsem se divit, v čem všem se skrývá laktóza nebo kasein), ale vyřadit obiloviny plus luštěniny bylo zezačátku docela těžké. První týden jsem měla věčně hlad, protože jsem tápala, co jíst na snídaně nebo svačiny. Postupem času jsem si ale zvykla na slané a/nebo teplé snídaně (viz začátek tohoto článku), našla jsem si vhodné svačinky (zmíněná šunka se zeleninou, krevety s avokádem, hrst ořechů – i když s nimi pozor, protože se jimi člověk lehce přejí, a navíc jsou špatně stravitelné a také mohou být prozánětlivé, sušené maso typu jerky, syrová zelenina apod.). Postupem času jsem přestávala být tolik závislá na spalování glukózy a dokázala jsem vydržet déle bez jídla (s tím, že jsem se pak ale vždy pořádně najedla).
Samotné obiloviny už mi ani moc nechybí (a to jsem milovala těstoviny). Dokonce se už objevují situace, kdy
mi obiloviny přijdou naprosto bez chuti (pokud do nich nedáte dva hrnky cukru a nepostavíte přede mě domácí bábovku),
mi obiloviny přijdou jako zbytečná potravina, protože vím, že oproti zelenině, ovoci či masu mohou nabídnout mnohem méně živin,
nelákají mě, protože vím, že po nich budu mít obrovský výkyv cukru v krvi a do hodiny budu jak Šípková Růženka.
Musím ale uznat, že zažívací potíže už mi způsobují minimálně. Možná je to proto, že jich nikdy nesním moc.
4. Téměř nekupuju zpracované potraviny a jím většinou doma.
Ono to ze začátku ani jinak moc nešlo. Když jsem ještě dodržovala protokol extra poctivě, bylo dost obtížné najít bistro či restauraci, kde by se například nepoužíval jiný než olivový olej. Vždy to šlo nějak vymyslet a přimhouřit oči, dát si maso / rybu a zeleninu (bez rajčat, paprik a lilku) a olej neřešit. Ale upřímně, doma se prostě najím nejlíp. Zvládnout všechno to vaření mi zezačátku pomohl tzv. pomalý hrnec (crockpot), a teď nově pořízený chytrý tlakáč Instant Pot.
Vzhledem k mému špatnému zdravotnímu stavu jsem celý minulý rok stejně osekala téměř veškeré společenské akce, což mi situaci docela usnadnilo. Ale i kdybyste nechtěli zůstat sedět doma, dají se použít různé strategie, jak to zvládnout. Například vždy se před tím, než vyrazíte za zábavou, doma najíst. Nebo najít s přáteli takovou činnost, která nestojí na konzumaci jídla (zajít do kina, na salsu, do parku na procházku). V dnešní době se dají už v pohodě sehnat i krásné nealko koktejly, které jsou pohlazením pro oči i duši i bez alkoholu. Nebo já si teď vždy venku dopřeju zelený čaj, který jsem také musela hodně omezit (viz níže). Je to pro mě něco speciálního a mám pocit, že jsou druhé Vánoce.
5. Vyhýbám se kofeinu a alkoholu.
Kofein a alkohol byly rozhodně kroky, ke kterým jsem došla až časem. Miluju zelený čaj a dřív jsem byla schopná vypít i dva litry denně. No a skleničku vína jsem si ráda dala s přáteli, případně o víkendu doma v rámci „pohodičky“. Čím lépe jsem ale dokázala číst signály svého těla, tím méně jsem mohla ignorovat, že mi ani jedno nedělá dobře. Po vínu mám to, co jsem si pracovně nazvala „histaminovou reakcí“. Zčervenám, nemůžu se nadechnout a rozbolí mě klouby. V zeleném čaji je pro mě zase problematický kofein, na který jsem mimořádně citlivá. Také mám tendenci se po něm osypat, navíc mi naruší spánek a je pro mě extrémně močopudný (až nepříjemně). Prostě jsem to už nemohla ignorovat, a tak jsem se rozhodla to změnit.
Nakupování a pití čaje se pro už dlouhou dobu je hezkým rituálem. Když už jsem si nekupovala za odměnu sladkosti, kupovala jsem si kvalitní čaj. Čajové obchůdky mají všechny úžasnou atmosféru. Nezbylo mi než pohledat jiný čaj, který mi nahradí můj oblíbený zelený. Bylinkové čaje mi nevadí, ale nezvládnu jich vypít tolik. A tak mi zbyl rooibos (který mi ani moc nechutná). Poté, co jsem jich několik vyzkoušela, jsem zjistila, že se dá sehnat i rooibos zelený, který mi chutná nejvíc. A navíc se dají sehnat i aromatizované verze, takže jsem o nic nepřišla. Hurá! S vínem to bylo těžké odvykání, především na dovolených, kdy mám pocit, že k tomu klidu a pohodě sklenička prostě patří. Ale povedlo se! Důležité je, že jsem změnila návyky, které narušovaly ideální fungování mého organismu. S trochou vůle se to dá zvládnout.
6. Zařadila jsem potravinové doplňky.
Čím více jsem si četla o důležitosti živin, tím rychleji jsem došla k závěru, že budu potřebovat zařadit i potravinové doplňky. Je pravda, že v rámci paleo se velmi často říká, že jídelníček je nabitý mnohem větším množstvím živin, než které jsme s jídlem přijímali před změnou. Což je bezpochyby pravda. Pravdou je ale i to, že pokud někdo čelí dlouhodobému onemocnění, může si být prakticky jistý, že jeho tělo pořád nemá živin dostatek. Zvlášť pokud trpíte zažívacími problémy, je pravděpodobné, že vaše tělo živiny nezvládá vstřebávat. A tak mu musíme pomoct.
Musím přiznat, že můj původní plán byl zařadit doplňky na měsíc, dva, možná tři, a pak je přestat užívat. Brzy jsem ale zjistila, že hojení mého zničeného trávicího traktu bude trvat déle, než jsem si myslela, a podpora organismu vyčerpaného z měsíčního vnitřního krvácení z endometriózy si vyžaduje také dlouhodobější přístup. Výsledek je takový, že doplňky beru už přes rok a momentálně nemám moc v plánu je začít vysazovat. Jak jsem už několikrát zopakovala, vybírám skutečně kvalitní výrobky, které vám s čistým svědomím můžu doporučit, z 99% jsou bez lepku, laktózy a kaseinu, přidaného cukru, kukuřičného a rýžového škrobu i bez sóji.
Ráda vám napíšu, co beru já, ale nechci tím říct, že máte dělat to samé. Tak jako bych za paleo přístup dala ruku do ohně, u doplňků jednoznačný názor nemám, a nechám to na vás. Pokud máte možnost nechat si změřit hladiny vitamínů a minerálů z krve, myslím, že se to vyplatí. Pro ženy s endometriózou také doporučuji základní doplňky ve svém Průvodci a dodávám další, které můžete zvážit. Ale opravdu je to na vás. Můžete si také přečíst můj článek o potravinových doplňcích.
Já beru každý den tyto doplňky (v sekci Mé oblíbené produkty najdete i další aktualizovaná doporučení):
probiotika - střídám Dr. Mercola’s Complete Probiotics, Thrive a Jarrow Formulas, jednu tobolku denně (začínala jsem ale na 70 miliardách jednotek denně),
omega-3 - od Vita Harmony, jednu až dvě kapsličky denně, a olej z fermentovaných tresčích jater od Rosita, dvě tobolky denně, obojí jako zdroj prospěšných tuků, játra potom navíc jako přirozený zdroj vitamínů A, D, E a K,
hořčík - ve formě glycinát hořečnatý (kupuju buď Doctor’s Best High Absorption 100% Chelated Magnesium, nebo nově i Solaray Magnesium Glycinate), 400 - 500 mg denně (a během menstruace dvakrát tolik),
vitamín D3 - buď v kombinaci s K2, ovšem s olejem z fermentované sóji, od Solaray nebo s olivovým olejem od Nature’s Answer, případně Vitabay, 4000 – 5000 IU denně,
B komplex - kupuju Solgar Formula Vitamin B-complex 50, beru jednu kapsli jednou za tři dny, nižší dávky najdete v doplňku od Pure Nature.
kurkumin - jako protizánětlivou přírodní látku, kupuju buď Taka Organic Turmeric with BioPerine nebo Solgar Full Spectrum Curcumin, jednu nebo dvě tobolky denně,
DIM - DIM je zkratka pro diindolylmetan, což je výtažek z rostlin čeledi brukvovitých, který pomáhá s metabolizací a vyplavováním estrogenu z těla. Používám výrobek DIM+I3C od Seeking Health,
serrapeptáza - přírodní enzym, který pomáhá rozkládat krevní sraženiny (a další odumřelou tkáň) a může tedy pomocipři endometrióze a souvisejícím vnitřním krvácení, mým oblíbeným výrobkem je Doctors's Best High Potency Serrapeptase, případně kupuju serrapeptázu od Natures Aid.
L-glutamin - na zahojení střev, Solgar L-Glutamine Vegetable Capsules, dohromady 2000 mg denně. Aktualizace: L-glutamin už neberu, zažívací potíže mi téměr vymizely.
7. Naučila jsem se (alespoň minimálně) meditovat.
Pokud blog sledujete pečlivě, tak víte, že já a meditace nejsme moc kamarádi… protože nedokážu chvíli zůstat v klidu (pokud neusnu). Tento krok přišel až docela nedávno, ale i tady se posouvám dětskými krůčky kupředu. Začala jsem tím, že jsem si večer před spaním začala pouštět Rainbow Chakra Spoken Meditation od Jasona Stephensona (najdete na Spotify), a vydrželo mi to. Další krok byla Yoga for Endometriosis od Helen Kåselöv. Dřív jsem znala jen power jógu od Václava Krejčíka, a tak jsem si myslela, že to bude něco podobného. Zjistila jsem ale, že jóga Helen spočívá v setrvávání v pozicích, jejichž cílem je prokrvovat a otevírat pánev. A je při tom kladen velký důraz na správné jógové dýchání. Takže pro mě to rychle spadlo do kolonky meditace.
Za těch několik měsíců experimentování s meditací a jógou (teď cvičím podle Pocket Yoga, z nějakého nepochopitelného důvodu mi vůbec nevadí, že je hodina animovaná, a ne předcvičovaná živým instruktorem) se mi podařilo můj mozek naučit těšit se z hlubokého dýchání a mírného (či ne tak mírného) pohybu. Ne vždy se mi do toho chce, ne vždy se donutím, ale je to pro mě velký krok kupředu. (A mimochodem, i když jsem to sama nevyzkoušela, slyšela jsem z různých stran chválu na hormonální jógu.)
8. Mám ambivalentní vztah ke sportu.
Když už jsem se rozvyprávěla o józe, zařadím i tento bod. Upřímně, ani se sem moc nehodí, protože jsem zatím nenašla takový přístup, který by mi jistojistě pomohl zlepšit můj zdravotní stav. Ale téma je to důležité a vy se třeba můžete poučit z mé zkušenosti.
Ještě pořád neumím skloubit endometriózu a vhodný pohyb. Mám totiž z dřívějška nastavenou mentalitu tak, že pokud se při pohybu pořádně nezapotím, neposunu své limity a prakticky se nezničím, nestojí to za to. Dovedete si asi přestavit, jak vhodný je takovýto přístup u někoho s pravidelným vnitřním krvácením. Blíže situaci popisuju ve svém článku Zbožňuju Freeletics, cvičím jógu. Stručně řečeno, v minulosti se mi podařilo HIIT tréninkem naprosto můj organismus vyčerpat a musela jsem si dát téměř roční pauzu. Postupně se učím přecházet na méně náročné formy cvičení, teď mám za sebou čerstvě operaci, tak uvidím, kdy se budu moct pustit do šetrného opětovného budování formy. K Freeletics bych se jednoho dne moc chtěla vrátit, ale upřímně, nevím, jestli to bude možné, jestli to můj organismus zvládne. Možná ano poté, co se mi podaří nastavit mou mentalitu tak, že jeden 6-minutový mini trénink týdně stačí.
Chtěla bych ale zdůraznit, že jsem přesvědčená, že fyzická aktivita je při chronickém onemocnění nutná. Jen si každý musí reálně a citlivě nastavit cíle tak, aby to ve svém stávajícím stavu zvládl.
9. Utrácím peníze za úplně jiný typ zboží.
Tento bod se sem na první pohled nehodí – co by měl mít společného s přechodem na paleo životní styl? Ale když jsem přemýšlela o tom, co všechno jsem změnila, uvědomila jsem si, že dost velká změna nastala i v tom, za co utrácím peníze. Zjednodušeně řečeno teď utrácím víc za kvalitní potraviny a potravinové doplňky, ale o to míň utrácím za spoustu jiných materiálních věcí. Možná je to tím, že jsem starší a moudřejší 😊. Ale možná je to proto, že díky zdravotním problémům se mi změnily priority a já jsem si začala vážit toho, díky čemu je mi dobře. Určitě věnuji například mnohem menší pozornost kosmetice. Ano, stále používám sprchový gel a šampón, dokonce si kupuju dražší deodorant bez hliníku nebo přírodní zubní pastu na bázi živočišného uhlí. Na druhé straně se nestačím divit, když občas zahlídnu v televizi pár reklam, nebo když se přes různé bloggerské stránky dostanu k „beauty“ blogům, anebo když procházím kolem některých kadeřnictví či kosmetických salónů (a prosím neříkám to s opovržením, jen s nově nalezenou perspektivnou). Produkty tam nabízené vůbec nejsou levné záležitosti.
Utrácím také mnohem méně za oblečení, přijde mi, že mám stejně pár svých oblíbených kousků, které nosím pořád dokola, a přitom nemám místo ve skříni. Například tento rok jsem si dala jako předsevzetí, že si nekoupím žádný nový kus oblečení (a zatím se daří). Utrácím vlastně i méně za jídlo v restauracích, či za drinky v barech. Nikdy jsem to přesně nepočítala, ale ať už by konečný výpočet vypadal jakkoliv, vůbec nemám špatný pocit z toho, že za potraviny a doplňky padne víc peněz. Mé zdraví mi za to stojí!
10. Na první místo stavím sama sebe.
Víte, že existují studie o tom, že malé holčičky jsou vychovávány jinak, než malí kluci? Že po holkách se odmalička chce, aby byly pozorné vůči ostatním, neustále k dispozici, aby nevyjadřovaly nahlas svoje pocity, aby dělaly radost druhým, v podstatě, aby nejen že nebyly zátěží, ale aby byly pro ostatní oporou? Ve svých knihách o tom píše například psycholožka Jill P. Weber.
Pominu to, že mi přijde nefér, že po klucích se to samé nechce. Ať se to chce buď po všech, anebo po nikom! Důležité ale je, že pokud takto byla vychovávána žena, která trpí endometriózou, může se jí to brzo pěkně vymknout z rukou. (Protože být pořád k dispozici druhým, a přitom si procházet takovým peklem, jaké endo může způsobit, je už opravdu příliš i pro ty nejsilnější z nás. (O psychickém aspektu endometriózy píše moc hezky Christiane Northrup.)
Rozhodla jsem se, že já a moje uzdravování musím být na prvním místě. Ze začátku jsem měla pořád špatný pocit, když jsem odvolávala účast na společenských akcích, když jsem přestávala chodit na sportovní akce do fitka, anebo když jsem řekla kolegům v práci, že dnes nemám na nic náladu a že asi budu celý den zticha, ať si to neberou osobně. Měla jsem to štěstí, že díky tomu, že se mi podařilo komunikovat o mé nemoci, nikdo se na to za mě nezlobil (alespoň ne viditelně). A mně se ulevilo.
Podobný přístup se u mě projevuje i třeba v domácnosti. Jsou dny, kdy mám krásně uklizeno, vypráno a vyžehleno. A jsou dny, kdy mám všude pěkný binec. Ale když si potřebuju jít lehnout, udělám to. Když vím, že mi pomůže jít se projít ven na sluníčko, jdu. A když je mi někdy tak špatně, že nezvládnu udělat večeři pro dva, i když jsem to slíbila, zavčasu to zahlásím. A nemám pocit, že jsem nějak selhala, že jsem někoho nechala na holičkách, že jsem nezvládla to, co se ode mě očekává.
Samozřejmě bych nerada, aby se tento přístup zvrtnul tak, že ze sebe bude někdo dělat oběť nebo chudinku. Ale myslím, že většina dlouhodobě nemocných se spíš snaží dostat co nejblíže „normálu“, často i za cenu toho, že si nezajistí pokrytí všech vlastních potřeb. A to je podle mě škoda.
Comments