• Emma H.

Operace endometriózy - III. díl

Uzdravování



Od mé operace uběhly čtyři a půl měsíce a já se pomalu uzdravuju. S článkem jsem záměrně čekala delší dobu, abych získala odstup a měla ucelenější pohled na celý proces. A ráda vám přinesu další článeček třeba rok po operaci.


Na začátek mi dovolte říct, že jako u všeho i tady platí, že každá jsme jiná a budeme mít různou zkušenost. Platí to pro uzdravování pomocí změn stravy a životního stylu, a přijde mi, že pro operaci endo to platí ještě trojnásob. Záleží na tom, kde všude se endo nacházela, v jakém byla stádiu, jaká metoda byla zvolena pro její odstranění, jak dobře se operace povedla, jestli existují další problémy (u mě třeba adenomyóza) a také na tom, jak se o sebe pacientka starala před i po operaci. Přesto vám ale tento článek přináším, protože si pamatuju, jak pro mě bylo nepříjemné neumět si vůbec představit, co mě čeká a jak všechno bude probíhat. Pokud vás zajímá, jak jsem se na operaci připravovala, podívejte se na první článek této série. V druhém článku popisuju svou zkušenost se samotnou operací a prvními 48 hodinami po ní.



První týden po operaci


Musím říct, že první týden po operaci u mě probíhal mnohem lépe, než jsem předpokládala. Z toho, co jsem měla zjištěno, jsem získala dojem, že budu jen ležet v bolestech a spát. Co se týče bolestí, měla jsem je mnohem menší, než jsem byla zvyklá z menstruace, a proto jsem už třetí, čtvrtý den ani necítila potřebu brát si všechny čtyři paracetamoly denně, jak mi bylo doporučeno v nemocnici. Stačil mi jeden ráno a jeden večer a víc jsem nepotřebovala.


Unavená jsem sice byla, ale neznamenalo to, že bych spala od rána do večera. Ráno jsem si dlouho pospala, určitě jsem potřebovala dát si šlofíka i odpoledne a také večer jsem chodila spát dřív než obvykle. Ale každý den jsem zvládla malou procházku (s doprovodem), a týden po operaci jsem si dojela vlakem do soukromé praxe mojí lékařky na vytažení stehů.


Co se týče praktických záležitostí, měla jsem před operací velké obavy, že se nebudu moct „normálně“ hýbat – pořádně chodit, sednout si na WC nebo budu muset spát jen na zádech. Nic z toho se nepotvrdilo, chození nebylo žádný problém (ovšem platí, že jsem musela velmi opatrně a pomalu), jen jsem zjistila, že v bytě je spousta věcí přesně ve výšce jedné z mých čtyř jizev – každou chvíli jsem se o něco otřela, nebo do něčeho bouchla: stůl, židle, klika u dveří, umyvadlo, pultík v kuchyni. Ale člověk si rychle vybuduje reflex a začne si dávat pozor. Ani sezení a ležení nebyl problém, jen jsem se musela naučit zvedat se pomocí rukou, ne pomocí břišních svalů. Ke konci týdne už jsem neměla problém lehn