Uzdravování
Od mé operace uběhly čtyři a půl měsíce a já se pomalu uzdravuju. S článkem jsem záměrně čekala delší dobu, abych získala odstup a měla ucelenější pohled na celý proces. A ráda vám přinesu další článeček třeba rok po operaci.
Na začátek mi dovolte říct, že jako u všeho i tady platí, že každá jsme jiná a budeme mít různou zkušenost. Platí to pro uzdravování pomocí změn stravy a životního stylu, a přijde mi, že pro operaci endo to platí ještě trojnásob. Záleží na tom, kde všude se endo nacházela, v jakém byla stádiu, jaká metoda byla zvolena pro její odstranění, jak dobře se operace povedla, jestli existují další problémy (u mě třeba adenomyóza) a také na tom, jak se o sebe pacientka starala před i po operaci. Přesto vám ale tento článek přináším, protože si pamatuju, jak pro mě bylo nepříjemné neumět si vůbec představit, co mě čeká a jak všechno bude probíhat. Pokud vás zajímá, jak jsem se na operaci připravovala, podívejte se na první článek této série. V druhém článku popisuju svou zkušenost se samotnou operací a prvními 48 hodinami po ní.
První týden po operaci
Musím říct, že první týden po operaci u mě probíhal mnohem lépe, než jsem předpokládala. Z toho, co jsem měla zjištěno, jsem získala dojem, že budu jen ležet v bolestech a spát. Co se týče bolestí, měla jsem je mnohem menší, než jsem byla zvyklá z menstruace, a proto jsem už třetí, čtvrtý den ani necítila potřebu brát si všechny čtyři paracetamoly denně, jak mi bylo doporučeno v nemocnici. Stačil mi jeden ráno a jeden večer a víc jsem nepotřebovala.
Unavená jsem sice byla, ale neznamenalo to, že bych spala od rána do večera. Ráno jsem si dlouho pospala, určitě jsem potřebovala dát si šlofíka i odpoledne a také večer jsem chodila spát dřív než obvykle. Ale každý den jsem zvládla malou procházku (s doprovodem), a týden po operaci jsem si dojela vlakem do soukromé praxe mojí lékařky na vytažení stehů.
Co se týče praktických záležitostí, měla jsem před operací velké obavy, že se nebudu moct „normálně“ hýbat – pořádně chodit, sednout si na WC nebo budu muset spát jen na zádech. Nic z toho se nepotvrdilo, chození nebylo žádný problém (ovšem platí, že jsem musela velmi opatrně a pomalu), jen jsem zjistila, že v bytě je spousta věcí přesně ve výšce jedné z mých čtyř jizev – každou chvíli jsem se o něco otřela, nebo do něčeho bouchla: stůl, židle, klika u dveří, umyvadlo, pultík v kuchyni. Ale člověk si rychle vybuduje reflex a začne si dávat pozor. Ani sezení a ležení nebyl problém, jen jsem se musela naučit zvedat se pomocí rukou, ne pomocí břišních svalů. Ke konci týdne už jsem neměla problém lehnout si na břicho, a co týče spaní, to mi bolest nebo nepříjemná poloha nepřerušila nikdy. Myslím, že už tak od pátého dne po operaci jsem spávala i na břiše.
Co jsem ale podcenila, bylo jídlo. (Ironické, já vím.) Před operací jsem měla dost odlehčený stravovací režim, protože mě čekala příprava střev a já se rozhodla pro přirozený čtyřdenní detox. Po operaci jsem postupně začala zařazovat vývary, ale jakmile jsem se začala cítit lépe, nastalo období, kdy jsem najednou měla pořád velký hlad a na všechno chuť. Tělo si říkalo o živiny a energii potřebnou pro uzdravování. Problém byl, že jsem si nedala pozor a začala jsem jíst tak, jak jsem běžně zvyklá (tedy paleo). Brzy jsem začala mít zažívací potíže, tuhou stolici a zácpu, a to bylo takto brzo po operaci problematické, protože se při pohybu střev narušila hojící se tkáň a hojení muselo začít znovu (nemluvě o tom, že to bylo extrémně bolestivé). Byla to z mé strany velká chyba, která mě stála dost nepříjemností. Doporučuji tedy ze začátku zařadit mírnější stravu, třeba typu GAPS, aby se vám nic podobného nestalo.
Dva až tři týdny po operaci
Druhý a třetí týden po operaci jsem byla překvapená, že nastal takový paradox (alespoň mi to jako paradox přišlo): Po bytě jsem byla fit a jako včelička, ale kdykoliv jsem se vydala ven na procházku, do pěti minut jsem byla unavená, jako bych uběhla maraton. Hodně kamarádek mi v této souvislosti říkalo, že se tak cítily po porodu, takže to možná znáte. Každopádně to nebyl žádný velký problém, brala jsem to tak, že se tělo prostě potřebuje dál hojit a mít na to dost síly. I tak jsem se ale snažila hodně chodit a v rámci možností se hýbat.
Zažívání se postupem času dalo do pořádku, ale není pochyb o tom, že jsem si je svým přístupem po operaci zbytečně zatížila a narušila správné hojení vnitřních „jizev“ v břiše.
Co mě také překvapilo byl fakt, že moje hormonální rovnováha byla viditelně narušená. Myslela jsem si, že „fyzický“ zákrok hormony nenaruší, ale gynekoložka mi potvrdila, že je to možné (a že by to nemělo trvat déle než tři měsíce, což se u mě potvrdilo). A jak se tato nerovnováha projevovala? Měla jsem výraznější bolesti vaječníků během ovulace, a také mnohem výraznější premenstruační syndrom (PMS), především silné zadržování vody a bolesti v podbřišku, i prsou. Od třetího měsíce tyto potíže vymizely.
První menstruace
Z článků i diskuzí jsem věděla, že první menstruace po operaci může být dost bolestivá. Proto jsem si operaci také naplánovala na první polovinu cyklu, abych tělu dala dostatek času se zahojit. Musím ale říct, že ani to nepomohlo a moje první menstruace po operaci byl naprosto traumatický zážitek. Myslela jsem, že „hodně bolestivá“ bude znamenat takovou bolest, jakou znám z dřívějška. Ve skutečnosti to ale bylo desetkrát horší a bolesti trvaly celých deset dní.
Nechci tady nikoho strašit, protože je možné, že vám se to nestane. U mě to částečně mohlo být tím, že trpím i adenomyózou, kdy buňky endometria prorůstají i do dělohy. Dokud si tedy dělohu nenechám vyoperovat, bolesti a vnitřní krvácení během menses budu mít vždy. S tím jsem byla před operací srozuměná a možnost hysterektomie jsem zavrhla. (O emoční houpačce, která mé rozhodování provázela, jsem psala ve svém článku Nemoc jsou i obrovské emoce.) Další část bolestí ale podle mého názoru s adenomyózou nesouvisela, souvisela spíše s tím, že se mi pořád hojily rány v rektovaginální oblasti, na močovém měchýři a na vaječníku.
Doufám, že nikoho z vás nepotká podobný osud a hojení u vás bude probíhat mnohem lépe. A pokud se přece jen dostanete do situace, kdy budete muset snášet ukrutné bolesti, podívejte se na můj článek Měsíční modlitba a vězte, že v tom nejste sama!
Aktualizováno: Po mojí zkušenosti, a po diskuzi s několika čtenářkami mého blogu, jsem dospěla k názoru, že je možná lepší nechat si na tři měsíce po operaci nasadit hormony a zastavit cyklus. Právě proto, abyste tělu daly dostatek času se pořádně zahojit. Zvažte, co bude nejlepší pro vás!
Dva měsíce po operaci
První měsíc až dva po operaci se vše začalo dostávat do starých zajetých kolejí a já jsem začala znovu chodit do práce a normálně fungovat. (Možnost mít po operaci tři týdny volno a využít návazné volno kolem Velikonoc se mi dost hodila a rozhodně bych ji všem doporučila. Určitě se vše dá zvládnout i s kratší nemocenskou, ale pokud budete tu možnost mít, nezatěžujte svůj organismus zbytečnými ambicemi. Naopak si dopřejte chvíle pro sebe a své zdraví.)
Necítila jsem se unavená a vše jsem zvládala více méně normálně. Pořád jsem ale váhala s fyzickou aktivitou. Ta zatím spočívala jen v každodenní 20-minutové procházce do práce (a odpoledne zpět). Zkusila jsem i jógu, ale cítila jsem, že příliš mnoho jógových cviků protahuje oblast pánevního dna a „staré“ rány nejsou ještě dostatečně zhojené.
Druhá menstruace po operaci už byla podobná tomu, co jsem zažívala před ní.
Třetí a čtvrtý měsíc po operaci
Třetí měsíc po operaci jsem se rozhodla, že je načase pustit se do opatrného cvičení. Jak možná víte z mých předchozích článků (Zbožňuju Freeletics, cvičím jógu, Když člověk míní a život mění, 10 návyků pro lepší zdraví), v oblasti fyzické aktivity pořád hledám ten nejlepší přístup. Po přechodu na paleo jsem zažila období, kdy jsem byla plná energie, zařadila HIIT tréninky s vlastní vahou v podobě Freeletics a cítila se (a vypadala) úžasně. Poté se mi ale stalo, že jsem se naprosto vyčerpala (teď jsem přesvědčená, že u mě došlo k jevu, kterému se říká „vyčerpání nadledvinek“ a o kterém časem určitě napíšu článek) a já jsem si musela dát téměř roční pauzu od jakékoliv výraznější fyzické aktivity.
Po operaci mi tedy bylo jasné, že na to budu muset pomalu a opatrně. Začala jsem zařazovat protahování, trénink mobility a opatrné posilování. Rozhodla jsem se, že jelikož u mě kardio a HIIT vedly k vyčerpání, půjdu na to tentokrát cestou silového tréninku. Začala jsem pomalinku doma, ale často se mi stalo, že posilování zase spustilo bolesti v břiše (a tak je tomu bohužel prozatím pořád), v závislosti na tom, v jaké fázi cyklu se nacházím. Myslím, že je to u mě opět poněkud specifické v tom, že kvůli adenomyóze pořád cyklicky zažívám vnitřní krvácení a tělo se po něm musí každý měsíc zahojit.
A tak mi došlo, že na to budu muset jít pomalu a chytře. Domluvila jsem si na srpen soukromé hodiny v KB5, zapsala jsem se na jejich seminář Mobilita a flexibilita pro začátečníky a začínám se smiřovat s tím, že můj „tréninkový“ režim bude velmi pozvolný, a hlavně cyklický. Čtyři měsíce po operaci už ale aspoň můžu cvičit jógu, a i když mě nikdy moc nebavila, jsem za ni momentálně vděčná.
Od třetího měsíce jsem také v souvislosti s mým pánevním dnem začala pozorovat další zajímavý jev: Měla jsem pořád trochu vypouklé břicho, což mě překvapilo, protože jsem zrovna ten typ, co má břicho přirozeně ploché a nemusí se jím moc zabývat. Začala jsem si toho všímat a také si uvědomila, že mám problém břicho aktivně zatáhnout. Jako by můj mozek vůbec nedokázal do břišních svalů poslat signál, případně ony nedokázaly reagovat. Proč to vůbec říkám? Po operaci se něco takového může stát a mě na to nikdo neupozornil.
Tento „problém“ se mi podařilo napravit poté, co jsem trochu začala pátrat a zjistila, že abdominální operace může narušit správné fungování vnitřních svalů, které je po ní potřeba aktivizovat a znovu některé věci „naučit“. Pořídila jsem si program na aktivaci pánevního dna s názvem 0-6 Pack Abs (název i prezentace programu jsou dost senzační, ale v podstatě se jedná o fyzioterapeutický program na aktivaci hlubokých břišních svalů spočívající v 18 úrovních fyzio cvičení). Ten mi výrazně pomohl a já jsem cítila, že se vše vrací opět do normálu. (Bohužel, ne vše je u mě ale ještě zachráněno, protože po čtvrté menstruaci jsem se opět do cvičení pustila zbytečně brzo a přivodila si velké bolesti, včetně opětovné ztráty „citu“ v pánevním dnu, i když v menším měřítku než tomu bylo po operaci. Pokud ale netrpíte adenomyózou, je mnohem menší pravděpodobnost, že by se vám podobné potíže opakovaly!)
Takové jsou moje prozatímní dojmy! Článek se pokusím čas od času aktualizovat, abych pomohla všem, které operace čeká (i těm, které ji mají za sebou). Pokud by vás zajímaly další podrobnosti, neváhejte se na mě obrátit přes kontaktní formulář nebo přes moji Facebookovou stránku. Přeju rychlé a pohodové uzdravování!
Operace endometriózy I. díl - Jak se na operaci připravit
Operace endometriózy II. díl - Moje zkušenosti z Belgie
Operace endometriózy III. díl - Uzdravování
Operace endometriózy IV. díl - Rok poté
